Proč a jak EU - co politici neříkají

Otištěno v časopise ECHO v říjnu 2017

    Pro člověka bylo odedávna přirozené žít ve skupině s jinými lidmi a mnoho tisíc let už většinou žijí společně i s těmi, kteří nejsou ani jejich vzdálení příbuzní. Nebylo třeba žádné zvláštní inteligence k poznání, že tento způsob života poskytuje zásadně lepší podmínky než osamělá existence. Spolupracující skupina lidí dokáže zvládat věci, které by  jako jednotlivci nikdy zvládnout nedokázali. Především při získávání potravy, ochraně před přírodními živly a před nepřátelskými skupinami.

   Život ve velké skupině ale postavil lidi před nové problémy.

   Za prvé k jakékoliv i minimální koordinaci činností je zapotřebí, aby někdo či někteří veleli a druzí je poslouchali. Muselo se tedy rozhodnout, kdo všechno a jak bude rozhodovat o tom, kdo bude velet.

   Za druhé bylo třeba zajistit vnitřní mír, resp. zvolit způsob, jak řešit spory mezi členy skupiny tak, aby skupina nebyla rozvrácena vnitřním násilím.

   Univerzálním řešením obou problémů bylo vytvoření organizovaných společenství – států. Historie předvedla široké spektrum jejich konkrétních podob, v zásadě je ale lze zhruba roztřídit do dvou typů. Absolutistických monarchií a demokratických států.  Demokratických uspořádání byla ovšem menšina a před 20. stoletím se s demokratickou formou vlády setkáváme jen výjimečně. Měli bychom si ale uvědomit, že rozdíl mezi nimi byl pouze ve způsobu výběru vládců, a nikoliv v tom, že by občané demokratických společenství nemuseli svoje vládce poslouchat. Musejí poslouchat i ty vládce, pro které nehlasovali, a dodržovat i ta jejich rozhodnutí, se kterými nesouhlasí.  Bez lidské ochoty poslouchat a dodržovat schválená pravidla, která jim jdou proti srsti, by se vnitřní mír zhroutil. Tato ochota je projevem loajality k příslušnému společenství/státu.  Malá menšina lidí, kteří se chovají, jakoby státu nebylo a druhým lidem ubližují nebo zákony porušují, byla a je zavírána do vězení nebo v některých demokratických státech dokonce usmrcována.

   Vytvoření států  bezesporu ukončilo na velkých územích stav násilné anarchie a zajistilo jejich obyvatelům vítanou úroveň bezpečí před hrozbami napadení druhými spoluobčany. Co ale nevyřešilo bylo násilí mezi samotnými státy.  Chaotické násilí člověka proti člověku, tj. anarchii na mikroúrovni,  vystřídala anarchie na makroúrovni. Proti tomuto typu anarchie se hledal lék v podobě sdružování států do aliancí, které měly odstrašit ostatní státy od útoku. Aliance však byly podnětem k vytvoření protialiancí, které měly naopak odstrašit tu první alianci od útoku. Permanentní napětí a nedůvěra mezi státy pak vedly k tomu, že zaútočit na druhé státy v době, kdy se z různých příčin jevily oslabené, se považovalo za nejjistější způsob obrany a zajištění vlastní bezpečnosti. Opakující se války mezi státy se na tomto principu odehrávaly na celém světě a Evropa nebyla výjimkou. Války v Evropě neustávaly ani v dobách, kdy byla napadána z východu agresivní osmanskou říší[1] a zájem uchránit evropskou civilizaci by měl velet těchto válek zanechat. Tento zájem – pokud ho tehdejší králové vůbec vnímali – se ukázal být mnohem slabší než chuť ukájet vlastní mocichtivost.

   Ani 19.století vnímané v Evropě jako období triumfující racionality a postupující demokratizace nepřineslo v tomto směru žádnou změnu. Naopak – hospodářský a technický pokrok vedly k vytváření armád nikdy předtím nevídaných velikostí a jejich vyzbrojování stále ničivějšími zbraněmi. Tak tomu bylo i v závěru onoho století a počátkem 20.století. Horečné zbrojení doprovázely i pokusy diplomatickým jednáním zmírnit rostoucí napětí mezi státy, ale nikam nevedly. Takže muselo dojít ke strašné tragédii.

   V roce 1914 byla Evropa ze všech možných hledisek na bezkonkurenční špici celého světa. Co se týče hospodářské a vojenské síly, úrovně vzdělanosti, rozšířeného blahobytu a bezpochyby i v zajištění svobod a práv obyčejných lidí se s ní mohly alespoň srovnávat pouze USA. Žádný vnější nepřítel neměl sebemenší šanci ani ohrozit bezpečnost Evropanů ani jim zamezit zlepšovat kvalitu jejich života. 

   Avšak místo toho, aby Evropané tohoto požehnání využili ve prospěch svůj i ostatního světa, vrhli se jeden na druhého jako smyslu zbavení. Před zraky celého světa páchala Evropa sebevraždu – všechnu svoji vyspělost proměnila v nástroj sebezničení. Evropa tak dosáhla  dalšího tentokrát negativního světového prvenství - počtem vojáků vrhajících se proti sobě i mírou  utrpení na bojišti i mezi civilním obyvatelstvem. Válka trvala přes čtyři roky, ale její následky měly mít mnohem delší trvání. Věru prorocká se ukázala slova britského ministra zahraničí pronesená v předvečer vyhlášení války 3.srpna 1914: „Po celé Evropě zhasínají světla a za našich životů se už nerozsvítí“.  V Rusku se ještě během války moci chopili komunisté a s jejich nelidským pokusem předělat člověka se musel svět krvavě potýkat dalších sedmdesát let. Mír uzavřený v roce 1919 byl mnohými lidmi vnímán jako založený na pomstě a tak vytvořil úrodnou půdu pro jejich snění o odplatě. Mír též vytvořil několik nových států na východ od Německa, přičemž vztahy mezi nimi lze právem označit jako studené nepřátelství čekající na příhodnou chvíli k přechodu k otevřenému konfliktu. Je pravda, že se předáci vítězných mocností dohodli na vytvoření Společnosti národů- mezinárodní organizaci, která měla napříště řešit konflikty mezi státy a zabránit jejich eskalaci. Avšak proti původnímu návrhu Spojených států, aby Společnost měla efektivní moc případný mír mezi rozhádanými státy vynutit, se postavily všechny ostatní země jakožto nepřijatelnému omezení jejich suverenity. Tím pádem se Společnost stala v podstatě fórem pro setkávání diplomatů a jejich řečnění. Další podstatnou chybou bylo, že nedošlo k žádné hospodářské integraci ve smyslu nezvratného odbourání překážek vzájemného obchodování. Tato chyba se vymstila v okamžiku hospodářského otřesu na konci dvacátých let, na který evropské státy reagovaly protekcionismem, tj. omezováním dovozu z druhých zemí v zájmu ochrany domácích výrobců a vyrovnanosti platební bilance. Tyto kroky krizi prohloubily a prodloužily, což jenom nahrávalo extrémistickým silám.  A třetí osudovou chybou pak byla neexistence jakýchkoliv iniciativ snažících se o usmíření mezi řadovými obyvateli jednotlivých států především těmi, kdož ještě včera na sebe stříleli. Už se sice nestřílelo, ale vzájemná nevraživost a obavy z těch druhých za hranicemi se nezměnila. Zkrátka – místo mostů k překlenutí vzájemné nedůvěry se budovaly Maginotovy linie! 

   Samostatným nešťastným – a možná rozhodujícím – faktorem bylo, že se Spojené státy po roce 1919 z Evropy stáhly. Americký Senát neschválil účast USA ve Společnosti národů. V zájmu historické spravedlnosti je třeba ale říci, že pro vstup byla většina amerického Senátu: Výsledek byl 49 hlasů pro (28 republikánů, 21 demokratů), 35 proti (12 republikánů, 23 demokratů). Potřebné dvoutřetinové většiny (pro smlouvu s výhradami) ale nebylo dosaženo (o 7 hlasů, neboť presence byla 84), a Senát Spojených států severoamerických tedy zamítl versailleskou mírovou smlouvu a účast ve Společnosti národů. Evropa se svými hlubokými ranami a bez skutečného vzájemného smíření svých národů zůstala ponechána sama sobě. Rozpad aliance mocností, které porazily Německo a vytvořily nové uspořádání Evropy, bylo jasným signálem, že toto uspořádání již není touto aliancí garantováno.

   A tento signál nebyl přeslechnut. Velmi dobře jej slyšel Adolf Hitler, který přijal za svůj obraz světa, kde jsou národy ve stálém boji o místo na slunci a kde nerozhodují nějaké ideály spravedlnosti, ale nelítostná síla. Pocit nespravedlivého míru sdílený značnou částí Němců Hitlerovi propůjčil během posledních voleb Výmarské republiky patřičnou volební sílu k tomu, aby se dostal k moci a mohl zahájit přípravu na něco, co ale nebylo jenom další kolo odvěkých válek mezi státy.  Pád Evropy do temnot započatý první světovou válkou totiž pokračoval. Zatímco v první světové válce proti sobě stály státy vázané – byť již rozdílnou měrou – dědictvím západní křesťanské civilizace, na konci třicátých let už tomu bylo zcela jinak. Nacionálně socialistické Německo představovalo vědomé odvrhnutí této civilizace považované za něco, co svým důrazem na hodnotu jednotlivého člověka podlamovalo schopnost národů hájit a rozšiřovat svoje místo pod sluncem. V nacistickém Německu byl na boha povýšen národ a služba tomuto bohu na smysl lidského života. A pokud nějaký jiný národ nějakým způsobem stál v cestě národu německému, pak naopak nic nemělo stát v cestě k jeho likvidaci. Druhá světová válka se zapsala do vědomí Evropanů nejen duněním zbraní a zničenými městy, ale především předtím neznámou hrůzou - vyhlazovacími tábory. Po jejím skončení se proto mohlo mnohým lidem zdát, že teď už se jistě Evropané poučili a založí zcela nové vztahy mezi sebou, které napříště bratrovražedné krveprolití vyloučí. Předchozí dějiny ale pro takový optimismus neposkytovaly žádný důvod. Naštěstí na rozdíl od období pro první světové nezůstala v tom tentokrát Evropa sama. Do jejího osudu zasáhly dvě vnější mocnosti – jedna svými pozitivními činy a druhá jako stále hrozící možnost záhuby, která nutila evropské národy k rozumu.

   Tou první byly Spojené státy, které se z Evropy tentokrát nestáhly. Přítomnost jejich vojsk měla hned dva blahodárné účinky. Za prvé zabránila Sovětskému svazu zahrnout západní Evropu do komunistického impéria a v dalších dekádách tak umožnila jejím národům se svobodně rozvíjet a sjednat si zcela nové vzájemné vztahy. Za druhé stejně důležité bylo, že díky americkým divizím odpadl důvod mít strach ze znovuobnovení síly Německa a tedy jakýkoliv důvod pro nějaký opětovný pokus o jeho sražení k zemi. Tak se otevřela cesta ke smíření, bez něhož je jakýkoliv mír pouze příměřím.

   A co bylo klíčové - Prozřetelnost zařídila, že v čele evropských národů byli tehdy mužové mimořádných lidských kvalit, kteří nejenže měli vůli dosáhnout smíření, ale i moudrost založit toto smíření na pevných základech. Uvědomovali si jasně, že jen takové uspořádání vztahů, které přinese prosperitu, bude mít v očích obyvatel legitimitu. Proto založili Evropské hospodářské společenství s cílem postupně vytvořit jeden společný trh, na kterém budou napříště soutěžit jednotlivé podniky či podnikatelé v tom, jak nejlépe uspokojit lidské potřeby, a nikoliv státy, resp. příslušné vládnoucí politické skupiny s jejich mocenskými ambicemi a potřebou si naklonit ty či ony podnikatele nebo skupiny obyvatel pomocí koncesí, dotací a ochranářskými opatřeními. Jinými slovy – o tom, kolik francouzských aut se dovezlo do Německa se nerozhodovalo v kancléřství, ale rozhodli o tom němečtí zákazníci. A naopak o dovozu německých aut do Francie rozhodli zákazníci francouzští  a nikoliv francouzský stát!

   Vybudování společného, resp. jak se nyní říká „vnitřního“ trhu trvalo dlouhá desetiletí.  Přechod ze stavu, kdy byly státy odděleny vysokými cly a hradbou odlišných předpisů a povolení vztahující se na výrobky a výrobu vůbec, zákazy převodu či vývozu valut, atd., do stavu neexistence jakýchkoliv překážek, nešlo uskutečnit najednou. I tak byly postupné kroky – např. jenom zrušení vzájemných cel trvalo 11 let –  napadány populisty a nacionalisty. Za too, že tyto útoky nezastavily nebo dokonce nezvrátily dosažený stupeň liberalizace, vděčíme právě geniu zakladatelů EU. Ti věděli velmi dobře, že v každém společenství svobodných lidí vznikají vzájemné střety a rozpory – pouze v totalitních státech, kde jsou lidé jakoby zaživa pohřbeni, žádné rozpory nevznikají. Z tohoto důvodu založili společná fóra a instituce a pravidla jejich rozhodování, ve kterých se měly napříště vzájemné rozpory mezi státy řešit tak, aby – obrazně ale i doslova řečeno – neeskalovaly do válečných zákopů. Dnešní EU není nic jiného než forma soužití evropských národů spočívající v nepřetržitém vzájemném jednání na půdě tří hlavních obecných a mnoha dalších speciálních institucí.

   Výsledkem byl takový růst blahobytu obyčejných lidí, že se to mnoha pozorovatelům jevilo jako zázrak.

   Přesto ani tento růst nezaručoval trvalou podporu pro integraci

   Hrozbu pro pokračování příznivého vývoje představovala dominující lidská vlastnost: považovat fungující a dobré věci za samozřejmost, která se nepočítá, ale za určující pro posouzení toho, zda je doba dobrá nebo zlá se počítají pouze nedobré či obtížné věci. A protože mizení překážek bránících pohybu zboží, služeb a lidí znamenalo pro mnohé lidi nepříjemnou nutnost změnit pod tlakem konkurence způsob života, existoval vždy určitý rezervoár nespokojenosti, který se nabízel demagogům k využití. A podceňovat nešlo ani vliv vzpomínek stále ještě velkého počtu lidí na vzájemné války.

   Naštěstí tehdy ovlivňovala vývoj v Evropě ještě jedna zahraniční mocnost: Sovětský svaz. Ten se tyčil nad východní hranicí EHS jako obrovský Tyranosaurus Rex a v rozhodující části veřejnosti západních států vytvářel pocit, že přes všechny vzájemné rány utržené v minulosti jsou nyní všichni na jedné lodi. Uvědomovali si, pokud můžeme použít výstižný výrok z času amerického boje o nezávislost, že „buď budou společně jednat, nebo budou společně viset“. Tento pocit v posledku umožnil řešit vzájemné rozpory vždycky nějakým kompromisem.

   A kompromisů byly opravdu zapotřebí. Ukázalo se totiž velmi záhy, že existence jednoho velikého nadnárodního trhu s volným pohybem zboží, služeb, kapitálu a lidí není věcí, kterou lze k určitému dni vytvořit a pak dále již jen využívat bezstarostně jeho výhod. Ukázalo se, že zrušení cel, kontrol pohybu kapitálu a potřeby víz či povolení k pobytu k udržení volného trhu  vůbec nestačí.

   Důvodem byla a je dynamika technického a společenského vývoje. Uveďme konkrétní příklad z počátku integrace, který to osvětlí.

   Týká se trhu s léky. Vědecký pokrok vedl k ohromnému nárůstu počtu léků. Společenská poptávka zároveň vedla jednak k vytvoření systému veřejného financování lékařské péče, tj. i plateb za léky, a jednak k požadavku, aby stát chránil lidské zdraví před ohrožením nebezpečnými látkami. Státy měly tedy eminentní zájem, aby se platilo pouze za léky, které opravdu léčily a ne za pouhá placeba. Zároveň měly zájem, aby byly spolehlivě zjištěny případné vedlejší škodlivé účinky každého léku. Oba tyto požadavky vedly – již před vznikem EHS -  k tomu, že v každém státě bylo zapotřebí získat pro uvedení nějakého léku na trh výslovné povolení. Jinými slovy – vstup léku na trh každého členského státu byl regulován, a to odlišně. K získání takového povolení musely výrobci předložit rozsáhlou dokumentaci obsahující výsledky klinických zkoušek účinnosti a bezpečnosti daného preparátoru. Samozřejmě v jazyce daného státu a podobě odpovídající národní regulaci. Není třeba žádné představivosti nahlédnout, že ani zrušení všech případných cel na léky v rámci původní šestice států tvořících až do roku 1973 EHS žádné skutečné podmínky pro volný pohyb léčiv nevznikl. V každém státě se požadavky na zkoušky lišily – nehledě na potřebu přesných překladů dokumentace do národních jazyků. Získání všech šesti potřebných povolení by tedy nejen zvýšilo náklady, ale zároveň i opozdilo uvedení léku na trh všech šesti států. Vzhledem k omezené době patentové ochrany by toto vedlo k dalším finančním ztrátám pro výrobce. Řešení přinesla až dohoda všech šesti členských zemí na společném minimu potřebných zkoušek a pravidlu, že pokud jedna z nich lék povolí, ostatní země mají tři měsíce na to, aby vznesly pochybnosti o účinnosti/bezpečnosti daného léku. Pokud tak neučiní, lék může vstoupit i na jejich domácí trh. Dohoda měla podobu Směrnice Rady 65/65/EHS z 26.ledna 1965.

   Na tomto příkladu z počátků evropské integrace lze nahlédnout důvod, proč byla a je přijímána celá řada dalších legislativních aktů Evropské unie. Dynamika technologického pokroku na straně jedné a s ním rostoucí požadavky veřejnosti na ochranu před jeho některými nežádoucími důsledky na straně druhé vyvolaly zcela legitimní snahy členských států vyjít těmto požadavkům vstříc zaváděním nejrůznějších regulací. Pokud tyto kroky neměly zcela rozbít společný trh, pak bylo v mnoha případech nezbytné, aby se členské státy dohodly na jejich shodné podobě. Každá taková dohoda měla podobu legislativního aktu EU – ať již směrnice nebo nařízení.  Legislativa EU má tudíž jediný cíl – zajistit, aby legitimní snahy členských států prosazovat svoje zájmy v oblastech jako jsou ochrana zdraví obyvatel, ochrana životního prostředí, podpora podnikání, energetická bezpečnost, atd. byly prováděny způsobem, který zachovává v co největší míře jeden společný volný vnitřní trh.

   Příslušné normy mají samozřejmě mnoho tisíc stran. To je ale prostě dáno jednak množstvím materie, která je regulována a jednak její vysoce odbornou povahou. Není za tím žádná vášeň byrokratů množit počet stran předpisů.  Pokud někdo nevěří, že problematika je často velmi složitá a vyžaduje rozsáhlé regulace, ať se podívá na přílohu C Mezinárodní konvence o železniční přepravě. Tato konvence nemá nic – ale vskutku nic – společného s EU, a proto jí uvádím jako příklad.  Přesto poslední verze přílohy má 1037 stran. A nechť skeptik zkusí argumentovat ve prospěch jejího zkrácení u vlád nebo parlamentů států, které uvedenou smlouvy ratifikovaly!

   Nezbytnost přijímat legislativu založenou na odborném posouzení samozřejmě vedla a povede k rostoucí roli expertů.  Již na počátku vyvstala nesnadná otázka o tom, jakou relativní váhu mají mít při přijímání legislativních aktů závěry expertů na straně jedné a názory politiků na straně druhé. Je neoddiskutovatelným faktem, že kromě vzácných výjimek jsou odborné texty vyhodnocující možné toxické účinky např. flumioxazinu (účinná látka v některých pesticidech) pro politiky stejně srozumitelné, jako nápisy v hieroglyfech v hrobkách egyptských faraonů. Nelze proto od nich žádat, aby se závěry expertů polemizovali. Na straně druhé může mít případný zákaz určitých látek velké národohospodářské dopady. A je na politicích aby v posledku  rozhodli – a tudíž vzali na sebe i odpovědnost – že i přes určitá rizika stanovená odborníky je třeba používání té či oné látky zachovat. V EU byl proto již dávno vytvořen systém tzv. komitologie, který se snaží skloubit roli expertů a politiků tím, že do rozhodování mluví i výbory složené ze zástupců všech členských států.  

   Tento růst vlivu expertů- tj. jak se s oblibou říká „nikým nevolených byrokratů“ - na úkor volených politiků je pouze nevyhnutelným důsledkem toho, že náš život je stále více naplněn věcmi a činnostmi, které jsou výhradním produktem expertů. Přikládat vinu za tento stav EU je stejně inteligentní jako tvrdit, že za záplavy v Ústeckém kraji v roce 2002 může zřízení krajů v roce 2000.  Ano – je pravda, že kdyby Ústecký kraj nebyl zřízen, nemohlo by se mluvit o záplavách v Ústeckém kraji. Ale na záplavách by se nezměnilo nic.

   Vedle stálého úsilí o to, aby nové a nové požadavky členských států na ochranu toho či onoho vlastního zájmu nerozbilo společný trh, muselo EHS a dnes ještě více EU čelit ještě dvěma dalším ohrožením trhu, které běžný občan ale příliš nevnímal.

   Tím prvním jsou nejrůznější pokusy členských států podpořit vlastní podniky v jejich konkurenčním boji s podniky z jiných členských zemí. Nejedná se jenom o nějaké přímé finanční dotace, ale o nejrůznější zvýhodňování domácích a/nebo znevýhodňování zahraničních podniků nebo podnikatelů. Je to neustálý boj Evropské komise a zájemce o detaily odkazuji na internetové stránky EK. Politici v členských zemích jsou pochopitelně pod stálým tlakem zvýhodňovat vlastní podniky, a pokud by se jim toto mělo dovolit, pak by během pár let bylo po společném trhu veta.

   Tím druhým je něco, co bohužel i mnoho příznivců volného trhu bagatelizuje, a sice stále pokušení velkých nadnárodních společností zbavit se něčeho tak nepříjemně dotěrného jako je vzájemná konkurence. Řečeno bez obalu – velké kapitalistické podniky touží po nastolení socialistických dodavatelsko-odběratelských vztahů. Tento termín se v socialismu běžně používal a zájemce o důkaz odkazuji na příslušné historické tiskoviny. Termínem se jednoduše míní naprostá (plánovaná) jistota kolik toho či onoho výrobku a za kolik prodám. Za tímto účelem se velké společnosti skrytě domluví, že konkurenci budou jenom předstírat a tak realizovat mnohem vyšší ceny než kdyby si musely opravdu konkurovat. Dohody jsou samozřejmě neformální domluvené v nějaké restauraci při víně typu „Tady Franta bude v N. nabízet svoje zboží za X a Láďa se Zdeňkem budou držet cenu vejš. Láďa v M. půjde na Y. a Franta ze Zdeňkem ho nepodtrhnou. Zdeněk pak v O. …..“.

    Opět odkazuji na stránky EU, kde jsou uvedeny konkrétní případy. A pokud se nějaká společnost nechtěla takového spiknutí proti odběratelům – tj. proti nám – účastnit, pak ji v mnoha případech čekaly perné časy.

   Proti těmto kartelovým dohodám velkých nadnárodních společností jsou úřady na ochranu hospodářské soutěže i těch největších členských států bezmocné. Nemají možnost si opatřit příslušné důkazní materiály. Jediná instituce schopná jim čelit je Evropská komise a taky to činí.

   Její práce v obou těchto směrech je však – „zásluhou“ běžných sdělovacích prostředků – veřejnosti zcela neznámá.

    Rovněž zcela neznámá a zcela nedoceněna – vyjma jejími zahraničními nepřáteli – je i  ohromná geopolitická zásluha EU z nedávné minulosti.

    Zatímco členské státy se zaměstnávaly dalšími a dalšími výše uvedenými otázkami a problémy, které snaha udržet jeden společný trh v dynamicky se měnícím světě vyvolával, probíhal nepozorovaně proces, jehož působení dobře vyjadřuje české přísloví „tichá voda břehy mele“. Mír mezi národy západní Evropy a trvalý růst jejich blahobytu odehrávající se v EHS, které se komunistům před vlastními obyvateli nepodařilo zakrýt, trvale podkopával věrohodnost marxistické ideologie, kterou komunisté zdůvodňovali nutnost vlastní tyranie. Jelikož bylo v západní Evropě povoleno soukromé vlastnictví výrobních prostředků, měly se podle marxistické ideologie tamější země potácet v bídě a buď již vést vzájemné války, nebo se na ně alespoň připravovat.

   Evropská integrace tak přispěla zásadním způsobem k pádu komunistického impéria. A nikoliv jen k jeho pádu, ale rozhodujícím způsobem i k odvrácení vývoje, který hrozí po rozpadu většiny imperií: vzájemných násilných konfliktů mezi bývalými částmi impéria. Každý, kdo sledoval vývoj ve střední Evropě krátce po roce 1989, si nemohl nevšimnout často hlasitých projevů nevraživosti mezi národy, které se začínaly objevovat téměř okamžitě po pádu komunistických režimů. Na štěstí fenomenální úspěch EHS a perspektiva připojení se k němu byla pro většinu obyvatel natolik lákavá, že nacionalistické motivace nepřevládly natolik, aby vyvolaly násilné konflikty. Jedinou tragickou výjimkou byla Jugoslávie, kde nepříliš vzdálená minulost vzájemných krvavých střetů a orientace Srbů spíše na Rusko než na západní Evropu, se ukázaly jako mocnější faktor.

   Pro národy střední Evropy však přitažlivost EHS jednoduše způsobila, že úsilí o přiblížení vlastních politických a hospodářských systémů jeho pravidlům zároveň přibližovalo tyto národy navzájem tím, že je nutilo zavádět stejná pravidla, znemožňovalo jim si tato pravidla vykládat po svém a tím jejich smysl popírat a stále více jim znemožňovalo diskriminovat podnikatele z druhých zemí. Na to vše dohlížel a stále dohlíží  „Brusel“.

   Díky tomu se o to, aby české výrobky či podnikatelé nebyli v jiné zemi diskriminováni, nemusela a nemusí starat česká vláda diplomatickými protesty nebo hrozbami odvetných opatření, které by nutně vyvolávaly vzájemné nepřátelství.

   K EU se nakonec postupně připojilo zatím celkem 11 bývalých komunistických zemí, které díky systému zvýhodňující menší země disponují dohromady velkou hlasovací silou v Radě EU – 108 hlasů – přesahující markantně hlasy tří ze čtyř největších států EU, z nichž každý má 29 hlasů. Pokud by měla jejich hlasovací síla odpovídat počtu obyvatel, měl by počet jejich hlasů být kolem 60. Obdobně posílenou vahou disponují i v druhém rozhodujícím orgánu EU – Evropském parlamentu.

   Nikdy ve svých dějinách na tom žádný z těchto států nebyl tak dobře nejen po stránce materiální, ale především zabezpečením vlastní existence, přítomností přátelských sousedů a konečně svoji vahou v  „koncertě evropských národů“.  Zdálo by se, že neexistují žádné důvody, proč by měla existovat nějaká nespokojenost, která by svým rozšířením přesahovala onu část společnosti, která je nespokojena za všech okolností.  A přesto jsme svědky citelného poklesu důvěry v EU, a to nejenom u nás.  Proč k tomu došlo? Protože pozitiva EU jsou vnímána jako samozřejmost, která by nastala tak jako tak a s uspořádáním zvaným EU je lidé již nespojují. Vnímány jsou pouze negativně pociťované události a jevy a ty jsou naopak všechny přisuzovány EU.  Podívejme se na hlavní zdroje dnešního skepticismu

    Tím prvním společným je globalizace. Liberalizace mezinárodního světového obchodu vedla v mnoha zemích k zániku tradičních odvětví a ztrátě pracovních míst Mnoho lidí však tento dopad mylně přisuzuje EU. Mají proto tendenci naslouchat demagogům, kteří volají po vystoupení z EU jako léku na nezaměstnanost a zánik tradičních odvětví. Obavy z globalizace se těsně prolínají se zneklidněním nad převratnou proměnou světa vlivem nových technologií. Svět se stává naprosto nepřehledným a mimo jakoukoliv kontrolu. Toto zneklidnění vyvolává touhu spíše po uzavření se do menšího prostoru, kde by se dalo tempo změn nějakým způsobem zvládat. A EU se pro obnovu pocitu bezpečí jeví jako stále ještě příliš rozsáhlý prostor. To samozřejmě protivníkům EU jenom nahrává.

    Druhým zdrojem je jev, který je unikátním svým složením. Jeho „objektivní“ částí je rostoucí počet regulací. Ty nejsou než doprovodným jevem, jakýmsi stínem, rostoucí role technologií v našem životě a zároveň rostoucí veřejné poptávky po ochraně před jejich nepříznivými dopady. K jeho dalším částem ale patří faktory, které mají původ čistě v lidské vůli, resp. nevůli. Některé regulace totiž nabízejí lákavý terč pro media – a bohužel nejen bulvární. Dávným příkladem jsou normy na tvar banánů, novějším zákaz prodeje klasických žárovek a nejnovější údajný zákaz provozování zahradních sekaček nesplňující emisní limity. A ve všech těchto případech byla jejich kritika nesmyslná nebo směřovala na zcela nesprávnou adresu nebo byla přímo záměrně lživá, spoléhající na to, že čtenáři uvěří všemu, co jim jejich medium k věření předkládá a nic si sami neověří. K mediální dezinformační kampani se dále rádi přidávají mnozí politici, kteří si z různých důvodů fungování EU nepřejí. Už tato kombinace stačí na účinnou negativní kampaň obviňující „bruselské byrokraty“ z vymýšlení nesmyslných regulací zatěžujících naše životy. Rozhodující pro negativní dopad této demagogie je ale v posledku další faktor: neexistence výrazných politiků, kteří by uváděli věci na pravou míru, kdykoliv jiný politik pronese nějaký zcela zavádějící „bonmot“ na adresu Evropské unie. Prounijní politici se buď omezují na obecné fráze nebo zmínku o penězích, které naše země dostává. To je ale zoufale málo a na demontáž rozšířeného mýtu, že bez EU by existovalo podstatně méně regulací, to nestačí.  

   Třetím zdrojem je nevole nad útoky na tradiční morálku regulující vztahy mezi pohlavími a prosazování genderové ideologie popírající přirozené rozdíly mezi mužem a ženou. Tuto nevoli pociťují především někteří křesťané, kteří vinu za šíření těchto ideologií dávají EU. Pohled za oceán do USA, kde tyto tendence jsou ještě agresivnější, by je měl přesvědčit, že se jedná o projev úpadku postihující všechny moderní společnosti, který by se šířil, i kdyby EU neexistovala. Ostatně – na konci 14.století oddělovalo Anglií od Čech 30 km moře a 900 km bahna. Přesto se myšlenky Viklefovy rozšířily z Anglie do Čech během dvaceti let a způsobily nakonec krvavou občanskou válku a rozvrat v naší vlasti na dlouhá desetiletí.  Na představu, že v době instantní komunikace všech se všemi, by se vystoupením z EU dalo těmto bezesporu ničivým proudům zabránit, lze proto použít výše uvedené přirovnání k záplavám v Ústeckém kraji.

   Specifickým podnětem pro útoky na EU je pak existence eura coby společné měny. S absurdním výkladem, že za obrovské zadlužení řeckého státu může společná měna, mohou být spokojeny rozhazovačné řecké vlády, které podvodnými statistikami zakrývaly rostoucí státní dluh. My nic – to všechno způsobilo euro.  Ještě větší spokojenost mohou mít všichni ti vedoucí činitelé bank, které za peníze svěřené jim důvěřivými lidmi nakupovaly řeckého státní dluhopisy, přestože opakované historické události ukazující řecký přístup k dluhům měl být pro ně důrazným varováním.

   Dnes je i u nás slyšet stále více hlasy volající po vystoupení z EU. To by byla velká pošetilost.

   Za prvé jak vidno z předchozího textu žádného z tíživých problémů, které moderní doba přináší, bychom se nezbavili.

   Co je ale mnohem závažnější je holá skutečnost, že našim vystoupením žádný z členských států nezmizí a ani nepřestane prosazovat svoje zájmy. Avšak po vystoupení budeme mít vůči nim podstatně menší váhu. Oni se kolektivně rozhodnou bez nás, zda nám něco povolí nebo nepovolí a při tomto rozhodování už – na rozdíl ode dneška - žádný z oněch států nebude cítit potřebu nám vyjít vstříc v zájmu získat si nás na svoji stranu při nějakém budoucím hlasování. Ano – možná budeme moci jim i nadále prodávat zboží a služby jako dnes – ale to zboží či služby budou muset splňovat jejich podmínky. Ano - oproti dnešku získáme například možnost neplnit závazky EU, co se týče podílu obnovitelných zdrojů energie, ale pak bude velkou otázkou, nakolik nám umožní v budoucnu vyvážet k nim elektřinu. Atd., atd., atd.  

   Tyto všechny ztráty a deziluze ale budou bezvýznamné oproti tomu, jak těžce by tím naše země provinila proti svému základnímu zájmu – šanci na přežití evropské civilizace.  Stačí pohlédnout mimo Evropu: K jejím tradičním nepřátelům se přidávají nově vyvstávající mocnosti, které jsou k nám všechno jen ne přátelské. I v nejprimitivnějších oblastech světa všichni vědí, že proti nepřátelskému okolí nemá osamocený jedinec šanci – šanci má jedině tlupa a čím větší tlupa, tím větší šance na přežití. Jak bylo konstatováno na začátku, poznali to již naši pradávní předkové.

   Naše tlupa se jmenuje EU. Některé z jejích členů možná jak se říká „nemusíme“, ale je to naše tlupa. Existuje již desítky let a délka této existence dala vzniknout pocitu sounáležitosti a samozřejmosti toho, že se její členové vždy musí nějak dohodnout, aby mohli jednat jako jedna tlupa. Díky tomu má tlupa ve světě velkou váhu a nepřátelé s ní musejí jednat s respektem.

   Pokud z  EU odejdeme, onen pocit sounáležitosti oslabíme a nepřátele Evropy jen potěšíme. Vzhledem k naší poloze uprostřed kontinentu budeme zřejmě i nadále těžit z váhy EU ve světě. Bude to ale jízda černého pasažéra – opravdu důvod k národní hrdosti!

   A pokud se EU rozpadne – tak nás potěš Pán Bůh.  Dnes je naše váha v Evropě dána počtem hlasů v Radě EU a poslanců v Evropském parlamentu, které nás zvýhodňují proti větším státům. O věcech se hlasuje.  Když se nám něco nelíbí, můžeme podávat žaloby k soudním institucím EU. 

   Po rozpadu by všechno bylo jinak, neboť síly a motivace schopné dosáhnout toho, aby státy opustily šedesátiletou tradici společného rozhodování a jednání, by vnímaly mezinárodní vztahy zcela jinak než je dnes pravidlem. Vnímaly by je tak, jak to bylo železným pravidlem v dlouhé smutné historii lidstva – druzí nám ubírají životní prostor, zdroje, trhy, ochuzují nás, ohrožují nás….

   A jaká by byla naše váha v tomto světě tzv. realpolitik – ve světě boje všech o všechno proti všem a kdy je všechno v boji dovoleno. To by záleželo na počtu našich divizí! A možnost stěžovat si? Ano – na hlavním nádraží v hlavním městě  ………….. .