Polemiky okolo restitucí poskytly možnost zvýšenou měrou vnímat názory veřejnosti na církve a věřící - především ty nepřátelské.    

    Když se dnes podíváme na to, jaké představy jsou v pozadí nepřátelských postojů vůči aktivním křesťanům a církvím, nalezneme dvě základní představy.

    Podle první jsou křesťané pro ostatní společnost neužiteční, protože vyžadují zdroje pro realizaci svých soukromých duchovních potřeb, které ostatní lidé nesdílejí a které nemají žádný pozitivní význam pro život těchto druhých lidí. Rozšířenost tohoto názoru nás nesmí překvapit, když uvážíme, že v obecných mediích se téměř nemluví o charitativní práci církví zaměřené na všechny lidi bez rozdílu u nás i po celém světě. Příjemci těchto služeb z podstaty věci jednak nepatří mezi mediálně zdatné jedince či vlivné osoby a jednak témata nemoci, bezmoci, stáří a umírání jsou vše jen ne sexy, aby zvyšovala prodejnost či sledovanost – právě naopak. A už vůbec nelze čekat od medií, že by nějak pochopila, jaký význam pro společnost má schopnost víry utvrzovat a obnovovat motivaci věřících chovat se poctivě a obětovavě ve světě, kde podvod, vůle ke lži a agresivní sobectví jsou často na tahu a vyhrávají peníze, moc a slávu.

    Současně s touto představou sílí v západním světě tendence vytlačovat věřící z veřejného prostoru. Je motivována představou, že víra ohrožuje lidskou svobodu. Víra či hodnoty jí inspirované se mají proto projevovat pouze v soukromí nebo nanejvýš v jakýchsi rezervacích či karanténách, kde si věřící mohou uspokojovat svoje náboženské potřeby, ale jen za podmínky, že dají druhým lidem pokoj. Soudní žaloby v USA proti vánočním stromům na obecních pozemcích jsou jedním projevem této představy. V Evropě jsme byli svědky obdobného soudního tažení proti krucifixům ve školách v Itálii. V obou případech jde ale o pouhé symboly. Mnohem závažnější jsou snahy umlčet protesty proti zabíjení nenarozených dětí poukazem na to, že protestující chtějí vnutit společnosti svoje náboženská dogmata. Je s podivem, že dosud žádného zloděje nebo vraha nenapadlo v téže logice protestovat proti vlastnímu trestnímu stíhání poukazem na to, že takové stíhání není ničím jiným než prosazováním židovské nebo křesťanské teokracie vzhledem k tomu, že součásti obou věr je desatero a jeho dvě přikázání výslovně zakazují vraždy a krádeže. Snad se takové obhajoby nedožijeme, ale není to v současné atmosféře jisté.

    Máme tedy do činění se situací, kdy jsou věřící obviňováni z toho, že jejich víra je vede k tomu, že se o ostatní svět vlastně nezajímají a zároveň z toho, že je jejich víra vede k tomu, že se o něj zajímají až příliš.

    Dovolte, abych navrhl, jak čelit oběma představám a tím zároveň formuloval přínosy věřících pro občanskou společnost.

    Vyznavačům první bych řekl toto: Ano, je odvěkým pokušením lidí zaujímat postoj, že „cizinec není našinec“ a dávat přednost těm svým. Sektářství jak duchovní tak světské v podobě tribalismu či nacionalismu či na základě jiného –ismu je a bude trvalým pokušením. Křesťané nejsou žádní nadlidé, které by toto pokušení na rozdíl od obyčejných smrtelníků nemělo schopnost lákat do svých osidel. Ale musíte uznat, že skutečně věřícím je jen ten, který věří slovům Evangelia a bere je vážně. A k těm slovům patří i slova Kristova o posledním soudu, která vyjevují – řečeno moderními slovy – výběrová kriteria pro království nebeské (Mt 25). Jednání vůči potřebným bez ohledu na to, jak jsou na tom z hlediska víry, morálky, atd. je deklarováno s apokalyptickým důrazem jako jednání vůči samotné svrchované mocnosti vesmíru. Poselství je jednoznačné: Cesta ke spáse křesťana vede přes druhé lidi. Nelze si představit silnějšího varování před způsobem života zaměřeného jenom na sebe či mně blízké, tj. na jakési rozšířené já. Z tohoto důvodu by měli být křesťané považováni za nejideálnější občany. K dobrému chování a k boji s vlastním sobectvím je totiž nevede pouze ušlechtilá povaha či ušlechtilé ideály či ušlechtilá vzepjetí, které mohou mít samozřejmě i nevěřící, ale i strach před trestem, přičemž  s udržováním tohoto strachu má stát nulové náklady, na rozdíl od donucovacího aparátu potřebného pro umravnění těch, kdož se Boha nebojí.

    Další panelisté určitě uvedou mnoho příkladu práce věřících ve prospěch druhých v různých sférách našeho života.

    Vyznavačům druhé představy, což ale přes zdánlivou nelogičnost bývají často jedni a titíž lidé, byť v jiném čase jejich života, bych zase řekl:  Buďte spravedliví a laskavě na argumenty odpovídejte argumenty.

    Když se ve společnosti nastolí nějaké téma a my k němu uvádíme argumenty ze světa logiky a rozumu, tak zkuste argumentovat na stejné rovině a netvrďte, že naše víra diskvalifikuje naše argumenty.  My přece neříkáme, že vaše nevíra diskvalifikuje vaše argumenty. A když nějaké chování označíme za zlé a vás to pobuřuje a chcete nás umlčet, pak vězte, v čem podle nás spočívá lidská svoboda - právě v právu odmítnout uctívat byť pouhým mlčením to, co člověk považuje za zlo. Přece nechcete, abyste byli povinni mlčet k tomu, co my hlásáme a děláme, i když to mnozí z vás považují za zlo. Braňte proto vší silou i naší svobodu upozorňovat na to, co považujeme za zlé a pro člověka záhubné.

    V tom je druhý přínos nás věřících pro druhé lidi – podněcovat je k zamyšlení nad jejich životy, aniž jim bráníme poskytovat stejné podněty nám.

    Tím třetím přínosem je samozřejmě nabídka na východisko v okamžiku, kdy druzí zatouží po tom, co jim můžeme nabídnout jako cestu, pravdu a život. Ale to už je téma na jinou konferenci.