Projev na vzpomínkovém shromáždění k 29. výročí smrti Jana Palacha.

17.ledna 1998, Základní škola. Všetaty

    Dnes vzpomínáme již 29. výročí smrti Jana Palacha.

    Je to neuvěřitelně dávno, pokud se čas měří na převratnost událostí, které se od té doby staly: tou nejpřevratnější byl samozřejmě pád komunistické říše, která se zdála být na věky, jak tvrdila její nadutá hesla a ideologie. Ona říše měla totiž k dispozici nejenom aparát násilí, ale i takový aparát na prosazování lží, jaký svět nikdy předtím neviděl

     Jan Palach byl jednou z nesčetných obětí onoho aparátu násilí. Na rozdíl od mnohých jiných patřil však mezi oběti dobrovolné. Právě tou dobrovolností své smrti chtěl zastavit vítězný nástup lži, která nechtěla jen zakrýt akt brutálního ponížení svobody naší vlasti a svobody v naší vlasti, nýbrž chtěla něco ještě horšího: z tohoto znásilnění udělat naopak nezištnou a bratrskou pomoc.

     Jeho smrt tehdy jen dočasně nadzvedla atmosféru plíživé a dusivé beznaděje. Ta krátce nato opět dolehla a další léta se zdála potvrzovat, že jeho smrt byla marná, pouhý výkřik protestu.

      Těm z nás, kteří se na onu dobu pamatují, přinesly události r. 1989, které začaly tzv. Palachovým týdnem, velké požehnání. Bylo nám dáno privilegium být přímými svědky toho, jak se zdánlivě marná oběť a porážka obrací ve vítězství. Vzpomínka na Jana Palacha se stala silou, jež přispěla k pádu vlády násilí a lži v naší vlasti.

     Jaký je však význam Palachovy oběti dnes, kdy komunismu již není a my máme radosti a starosti jako každá jiná svobodná společnost. Jaký je dnes význam činu, kterého by v každé době byli schopni jen nemnozí. Čím nás má dnes povzbudit nadlidská vůle čelit organizované lži i za cenu vlastního zániku - nás, kteří dnes nejsme ohrožováni ničím podobným? Nemáme prostě jen být v koutku duše rádi, že nic takového se od nás nežádá a jeho hrdinou oběť jen jednou za rok z bezpečné vzdálenosti uctít?

      Ano, asi jen velmi málo lidí mezi námi by bylo schopno podstoupit takovou oběť. To je pravda. Jenomže po nikom z nás není dnes žádána. Co však je po nás právem žádáno je ale oběť, kterou můžeme být schopni přinášet každý den a to všichni z nás - totiž nepovažovat velkou či malou lež, velký či malý podraz na druhých, selhání ve svých závazcích , nepovažovat tyto věci za možnou cestu, jak se vyhnout nepříjemnosti či neúspěchu, ať už ve svém osobním, společenském, podnikatelském či politickém životě.

      Na tom, kolik bude lidí ochotných přionášet tyto drobné oběti, závisí naše budoucnost.

      Ano, pravda a láska zvítězí, o tom ať nikdo nepochybuje. Nikdo ať si ale nedělá iluze, že z jejich boje a vítězství se můžeme a budeme těšit jako diváci nějakého vzrušujícího televizního seriálu se šťastným koncem. My všichni jsme totiž uvnitř tohoto seriálu se zatím otevřeným koncem - jako jednotlivci, jako rodiny, obce, státy, svět. Bez svého nasazení prohrajeme.

     Jan Palach nasadil sám sebe, zemřel a zvítězil. Zvítězil proto, poněvadž se nasadil za druhé. Nechť je pro nás trvalým pvzbuzením.