Racionální zahraniční politika

Je tomu asi dva roky, kdy jeden významný slovenský politik prohlásil, že je proti členství jeho země v NATO. Jako důvod uvedl, že členství by mohlo Slovensko zavléci do střetu v místech, která jsou příliš vzdálená a proto mimo horizont slovenské zahraniční politiky. Tragické na tomto výroku je, že by takovéto uvažování bylo projevem slepoty již před dávnými staletími a nikoliv až dnes v době globalizace. Připomeňme si, že na počátku 13.století se 7000 km na východ od Slovenska dala do pohybu obrovská vysoce mobilní vojska vedená lidmi, kteří dospěli k závěru, že svět má patřit jim a běda tomu, kdo se jim postaví na odpor. Za několik let po tomto rozhodnutí dorazila mongolská vojska až do střední Evropy a pustošila i dnešní území Slovenska. Nic nepomohlo, že Mongolsko bylo určitě mimo horizont zájmů tehdejších vládců uherského království.Je to předglobalizační ukázka prostého faktu, že horizont racionální zahraniční politiky se nemůže omezovat pouze na okruh vymezený vlastními ambicemi. Musí nutně brát do úvahy ambice ostatních států a sil. Při dnešním stavu technologie a stupni propojenosti světa je spoléhání se na zeměpisnou vzdálenost šokujícím obskurantismem.
Nicméně prvním krokem k možnosti provádět racionální zahraniční politiku je definování toho, co jsou naše základní zájmy a jaké je pořadí jejich důležitosti. Hlasuji pro tento seznam a toto pořadí:a) udržení státního zřízení, ve kterém je lidem dána možnost svobodyb) obrana bezpečnosti státu a jeho obyvatelc) předpoklady pro hospodářský rozvoj
Druhým krokem je realistická analýza ve světě existujících států a sil z hlediska toho, jaké je jejich působení na výše uvedené základní zájmy. Na základě této analýzy je pak teprve možno rozhodnout, kdo je náš spojenec, který má více-méně stejné pořadí zájmů. Mezi spojenci je ovšem potřeba provést nesentimentální výběr – podle jejich moci a odhodlání ji použít na obranu těchto zájmů. Zcela bez jakýchkoliv iluzí a předsudků je pak třeba přistoupit k identifikaci nepřátelských sil a míry ohrožení, kterou představují. Nejčastější iluze v tomto směru spočívá ve zcela přirozeném „imperialismu“ vlastního hodnotového světa. Považujeme-li např. zásadu „žít a nechat žít“ za projev ctnosti sebeomezování a nutný předpoklad pro lidské soužití a přežití, pak je opravdu těžké uvěřit, že by někde mohli existovat lidé, kteří skutečně považují tuto zásadu za zavrženíhodnou zradu a prohnilost. Jelikož nás ani nenapadne, abychom lidi jiné náboženské víry automaticky považovali za svoje nepřátele nebo zlovolné rouhače, těžko věříme, že existují lidé, kteří spatřují nejvyšší ctnost v co největším zabíjení „nevěřících“.Pokusy donutit pomocí cíleného i plošného násilí druhé lidi k tomu, aby plnili vůli útočníků, nejsou v dějinách ničím ojedinělým. Koneckonců každou válku lze charakterizovat stejnými slovy. Rozhodující jsou cíle násilí a s tím velmi těsně související způsoby jeho použití.Z tohoto hlediska je současný terorismus vzešlý z islámského světa velmi vážnou hrozbou. Je vskutku „důstojným“ nástupcem komunistického hnutí v jeho vitální fázi. Stejně jako komunistické hnutí chce předělat celý svět. Stejně jako pro komunistické hnutí jsou pro něj masové vraždy téměř povinností. Stejně jako komunistické hnutí má své jádro příznivců, které v jejich víře nezviklá ani lidskost ani fakta. A konečně – stejně jako komunismus chce „nevěřící“ zbavit všech občanských a politických práv.Česká republika je založena na principech, které jsou v očích islamistů stejným rouháním jako systémy v ostatních demokratických zemích. Přirozeným cílem racionální zahraniční politiky ČR by proto měla být porážka islamistických teroristů. Měli bychom být rádi, že pro tento cíl máme velmi mocné spojence, kteří téměř celou práci vykonávají za nás, a nikoliv věc podávat tak, že se nás sice netýká, ale protože holt chceme být spojenci, tak nějaké ty vojáky pošleme. To, že naše republika dosud nebyla terčem islamistických útoků, je za prvé důsledkem její malé relativní váhy a za druhé protiofensivy USA a mnoha dalších států, která islamisty zbavila základny a která je navíc hrozí zbavit klíčového prvku pro dosažení úspěchu – vytváření pocitu, že budoucnost patří jejich představám.Lze jen doufat, že naše vlast bude mít dost politiků, kteří budou mít odvahu takovouto racionální zahraniční politiku prosazovat i v okamžicích, kdy by jim za to hrozil pokles obliby u veřejnosti.
15.2.2004