Rok s pandemií a Velikonoce 2021

Otištěno v  MFD na Bílou sobotu 3.dubna 2021

Asi mnohým z nás by dnes v čase Covidu-19 určitě lahodilo, kdyby o nás platila slova biblického žalmu 91:

……

Nebudeš se bát ani nočních hrůz,

 ani šípu, jenž létá ve dne,

ani moru, jenž ve tmě kráčí,

ani pohromy, jež pustoší v poledne.

Ať padne po tvém boku tisíc

 a deset tisíc po tvé pravici,

ty zůstaneš mimo dosah.

Žalm 91 však jako podmínku pro tuto nedotknutelnost uvádí naprosté spolehnutí se na Boha

Autor tohoto žalmu měl o Bohu představu jako bytosti vždy triumfální, která vrhá hory i obrovské říše do propasti pouhým dechem.  Představa Boha jako bezmocného odsouzence přibitého na kříž jako oběť za darebáky, by mu určitě připadala jako rouhání. Musela uběhnout dlouhá staletí, než se v židovském národě mohla vyskytnout malá hrstka lidí, pro něž představa potřebnosti takovéto oběti byly přijatelná.

Nám by ale potřebnost oběti pro dobro či odvrácení zla měla být jasná! Právě probíhá další, tentokrát už celosvětová, názorná lekce!

Před rokem byly Velikonoce ve znamení nečekaného celosvětového nástupu nemoci Covid-19, s jakou se moderní lidstvo dosud nesetkalo.

Žádný její rys sám o sobě nebyl ničím novým. Byla nakažlivá a šířila se vzduchem – ale to dělá každá chřipka. Po nakažení trvá několik dní, než člověk – a to ne vždy – nákazu pocítí, a přitom ji už stačil přenášet na druhé. To ale platí o mnohých infekčních chorobách jako např. spalničkách.

Nová nemoc byla někdy smrtelná – více než chřipka, ale mnohem méně než cholera v některých oblastech světa. Neexistoval proti ní lék – ale žádný lék neexistuje proti Ebole či rozvinutému tetanu dodnes. Neexistovala proti ní žádná očkovací vakcína – ale ta neexistuje ani proti rakovině. Takže v čem se jednalo o tak velkou hrozbu? Proč se jí lidé začali bát mnohem více než kterékoliv výše zmíněných chorob?

Covid-19 vykazoval kombinaci rysů, kterou žádná z těch chorob nemá. Vakcinace ani lék neexistovaly, úmrtnost a další neblahé důsledky mnohem horší než v případě chřipky a šíření vzduchem mnohem razantnější. Na rozdíl od takové cholery, vysoká úroveň hygieny ve vyspělých zemích neposkytovala žádnou ochranu před výskytem a šířením Covid-19. A co se týče rakoviny: s tou již lidé počítají. A hlavně neulehnete s ní pár dní poté, co jste v divadle seděli vedle jiného člověka s rakovinou.

Strach lidí byl oprávněný a z tohoto důvodu bylo nutno něco dělat. Vlády se rozhodly vydat příkazy a zákazy. Z technického hlediska bylo jejich cílem omezit „výměnu vzduchu“ mezi lidmi. Opatření nutně dopadla na všechny lidi bez ohledu na to, zda byli nebo nebyli nakaženi nebo zda patřili či nepatřili do rizikové skupiny. Podívejme se nyní na to, jak byla ve společnosti rozdělena břemena, které zákazy a příkazy představovaly.

Po mladších se vyžadovalo nošení otravné roušky a zrušení zábavy – hospod, kin, sportu – především proto, aby neroznášeli nákazu mezi starší lidi. Měli přinést oběť pro dobro druhých. Nešlo jen o mládež dychtící po zábavě. Zrušení výuky ve školách dopadlo těžce jak na děti, tak jejich rodiče.

Starší lidé měli chránit sebe hlavně z toho důvodu, aby v případě jejich onemocnění jim zbývala naděje na volné lůžko v nemocnici obklopené divy moderní vědy a techniky schopné udržovat život i v těle, jehož hlavní orgány už nefungují.  Jejich zachráněné životy jsou vykupovány nasazením zdravotníků, které dosahuje intenzity oběti. Sociální izolaci starších občanů samozřejmě mnoho z nich nese těžce. Pokud by se ale tato opatření nezavedla, pak by spousta lidí umírala doma lapajíce po dechu a všichni z nás by o takových případech z okruhu svých známých slyšeli. Hrůza by kráčela zemí, hospody a kina by se vyprázdnily zcela dobrovolně!

Pak je zde ještě další oběť velké části společnosti. Té části, která by přijala rady expertů, aniž by tyto musely mít podobu policejně vymáhaných nařízení a zákazů. Tito lidé by nechodili nikam, kde by bylo více lidí navzájem v těsném kontaktu. Kdyby se společnost skládala jen z nich, hospody by mohly zůstat otevřené a zákaz cestování mezi okresy by byl zcela zbytečný, neboť jejich jednání v cílové destinaci by nijak nepřispívalo k šíření viru. Totéž platí pro roušky na ulici, které podle nařízení musíme mít, i když nejbližší chodec je sto metrů od nás. Bohužel existují lidé, kteří by se rozumnými radami a doporučeními neřídili, a proto musejí mít formu nařízení. Je to obdobné jako s kontrolami na letištích. Miliony normálních lidí je nuceno si zouvat boty a sundávat opasky kvůli nepatrné hrstce fanatických vrahů!

Takže rozumná část veřejnosti nese oběť kvůli nerozumné části.

A konečně bude nutno v budoucnu zaplatit náklady, které všechna tato opatření vyvolala.

Díky Covidu-19 byla celá společnost najednou zapojena do vzájemných obětí – kvůli druhým lidem jsme nuceni se vzdát mnohých příjemných věcí. Lišíme se ovšem v míře dobrovolnosti, se kterou oběti podstupujeme.

A všichni lidé, pokud mají jen trochu dobré vůle, mohou nahlédnout, že jen díky těmto obětem se zlo v podobě smrti a trvalých zdravotních následků Covidu-19 zmenšilo.

Na dobrou vůli mnohých podstoupit oběť v zájmu druhých, i když by se jí mohli vyhnout bez rizika pokuty, bychom měli vzpomínat a měli bychom být za ní vděčni. Mohlo by nám to usnadnit pochopit smysl Velikonoc.

Křesťanské Velikonoce jsou totiž také připomínkou, oslavou a poděkováním za jednu oběť a sice jednoho konkrétního člověka z masa a krve před dvěma tisíci léty. Křesťané tvrdí, že touto obětí bylo odvráceno nepředstavitelné zlo, které by jinak postihlo celé lidstvo.

Nejedná se však o smrt, náš zánik, konec těšení se ze života, jeho krás a požitků, kterého se tolik bojíme. Podle křesťanů se jedná o zlo, které málokdy vnímáme jako hrozbu: ztrátu schopnosti být darem jeden pro druhého. Komu z nás opravdu záleží na tom, aby především neztratil možnost a schopnost skutku skutečné lásky – obětovat svůj život za druhé, ale nejen v jednom vznosném okamžiku, ale po celý život? Teologie stav této ztráty nazývá věčnou smrtí.

Ježíš Kristus se jako člověk dobrovolně odhodlal střetnout s tím, co věčnou smrt působí.  V zápase zvítězil, a právě tuto oběť křesťané oslavují, věčná smrt nad námi už nemá neporazitelnou moc.

Jsou to možná podivná a nesrozumitelná slova, neboť průměrné povědomí dnešního člověka v naší zemi o tom, jaké je poselství Bible o Bohu, je horší než nulové – je zcela pokroucené. Doufejme, že současná pandemie a oběti s ní spojené povedou alespoň k malému posunu směrem k pravdě.