Role Spojených států v dnešním světě

           Projev na semináři v Senátu ČR při výročí útoku na Pearl Harbor 11.12.2001

 Chceme-li hodnotit roli nějakého státu, musíme si nejdříve položit otázku prvotnější, a sice podle jakých měřítek jej chceme hodnotit. Na tuto otázku odpovídám takto: klíčovým kriteriem pro posuzování jednotlivých států je pro mne to, nakolik je daný stát založen na principech, které se pokusím objasnit v následujících řádcích.

          Jedním z důsledků teroristických útoků z letošího září bylo, že přinutily mnohé lidi se začít vážně zajímat a přemýšlet o kořenech civilizace, díky níž požíváme privilegií upřených většině těch, kdož kdy žili na naší planetě. Jen trocha historických znalostí nám stačí k tomu, abychom nahlédli, že pouze díky zděděným institucím a zvyklostem a nikoliv díky nějakým naším zvláštním zásluhám nejsme bezejmennými nevolníky žijícími v nekonečných cyklech násilí, strachu a bídy a ve stavu trvalé nevědomosti o způsobu, jak z tohoto cyklu uniknout. A tato unikátní civilizace je nyní objektem útoku, k jehož odražení bude zapotřebí jasného vědomí toho, zač bojujeme a co bráníme. Veřejná formulace principů naší civilizace je proto naléhavým úkolem. Jelikož tyto principy jsou pro mne základním měřítkem pro hodnocení role jednotlivých států v dnešním světě, považuji za nutné se nejdříve zmínit o nich.

          Pro civilizaci, ve které máme to štěstí žít, se ujal název euroatlantická. Je to název výstižný co do zeměpisné polohy jejího těžiště, ale sám o sobě nic neříká o její podstatě. Nemusím snad zdůrazňovat, že skutečnost, že se jedná o „naší“ civilizaci, nemůže být sama o sobě dostatečným důvodem pro její obranu. Pokusím se stručně vyjádřit její základní principy bez nároků na lékárnickou přesnost.

          Vidím dva základní principy, které mají tu vlastnost, že jeden nelze vyvodit vyvodit z druhého a každý znich se bez tohoto druhé mění ve svůj opak.

          Prvním princip je, že smyslem lidského života je rozlišovat mezi dobrem a zlem, pravdou a lží, krásou a ošklivostí a podle tohoto rozlišení jednat, a to i za cenu ztráty nebo umenšení biologického života. V náboženském jazyce by tento princip byl vyjádřen slovy, že smysl lidského života je nalézat Boha. Schopnost rozlišovat dobro a zlo je tím atributem, který je u každého člověka zdrojem jeho důstojnosti, kterou nikdo a nic mu nemůže vzít. Je to jediný znak, kterým se lišíme od všech ostatních tvorů a věcí.

          Druhý princip je, že toto rozlišování a jednání musí člověk provádět tak, aby neuzavíral druhým lidem prostor pro jejich aktivity stejného druhu. Přeloženo do náboženského jazyka tento princip znamená, že cesta k Bohu vede přes druhé lidi, resp. jejich cesty k Bohu, a nikudy jinudy. Měřítkem života člověka je jeho vztah k druhým lidem posuzovaný z hlediska prvního principu, tj. nakolik člověk udržuje mezi sebou a druhými lidmi prostor svobody, kam mohou ti druzí vstupovat ke společnému dialogu a spolupráci při hledání dobra v nejrůznějších úrovních. Alternativní nenáboženská formulace tohoto druhého principu je, že mírou člověka jsou druzí lidé a nikoliv on sám.

          Tolik k základním principům. Nyní se ale musíme zaměřit na to, jakou podobu mají praktické implementace těchto principů v různých sférách života lidí ve společnosti.

          Ve sféře, kterou bych nazval „výroba a distribuce“ moci, jsou tyto základní principy vyjádřeny pravidlem, že úkony lidské moci musí podléhat soudu těch, jejichž jménem a/nebo vůči nimž je moc vykonávána. Jinými slovy – sebesilnější přesvědčení sebevětšího počtu lidí, že určitý akt moci je v souladu s vůlí Boha nebo „většiny“ - což je dnešní moderní ekvivalent Boha - není uznán za důvod pro to, aby nesouhlas s tímto aktem byl považován za zločin. Derivátem tohoto pravidla je pak celá řada praktických opatření na ochranu této svobody před zvůlí moci či mocných, a to cestou dělby moci a institutů vlády zákona.

          Ve sféře, kterou bych nazval „tvorba a distribuce“ bohatství, jsou základní principy implementovány hospodářským systémem založeným na soukromém vlastnictví a tržním hospodářství. Pouze v tomto systému je – na rozdíl od socialismu/komunismu – zaručeno, aby lidé mohli jednak nabízet vlastní „já“ v podobě svého díla/produktů druhým lidem, a jednak sami rozhodovat o tom, nakolik si cení díla druhých. Pod technicky a přízemně materialistický znějícími názvy „princip nabídky a poptávky“ nebo „volná tvorba cen“ se ve skutečnosti skrývají konkrétní implementace druhého základního principu naší civilizace.

           A konečně ve sféře, kterou bych nazval „ tvorba a distribuce“ duchovních hodnot je tento princip nejlépe implementován všude tam, kde nikdo nemůže být nucen veřejně chválit či se klanět něčemu jako dobru, co ve skutečnosti považuje za nedokonalost či přímo zlo.

          Nyní, když jsem vyložil na stůl měřítka, podle nichž posuzuji jednotlivé státy, mohu pronést svůj úsudek o Spojených státech. Nuže považuji je z hlediska těchto principů za jejich existenciálně nejlepší realizaci. Obrovská produktivnost a tvořivost USA z hlediska materiálního pokroku je zároveň praktickým důkazem, že uvedené principy nejsou pouhým vznešeným ideálem pro výjimečné lidi, pro mystiky a světce, pro heroické rytíře a mučedníky, nýbrž zcela praktickým návodem, jak řešit problémy sužující lidi od počátku světa: bídu, nevolnictví a násilí. Obrovská odolnost Spojených států proti pokušení levého i pravého totalitarismu zároveň svědčí o živosti principů naší civilizace v této zemi. Důkazem o výjimečnosti Spojených států z tohoto hlediska je i skutečnost, že smrtící útok na důstojnost člověka v podobě ideologie potratů, euthanasie, užívání lidských zárodků pro klonovací pokusy a destrukce manželství se pouze ve Spojených státech  stal jedním z ústředních témat politiky, zatímco v Evropě se tato fatální témata zametají pod koberec nebo se traktují zcela lživým způsobem.

          Je proto zcela zákonité, že USA jsou hlavním terčem nenávisti jak levicových ideologů, jejichž doktríny slibovaly lidem blahobyt a skončily bankrotem, tak těch, kteří zakládají své nároky na moc nad lidmi na údajné Boží vůli, na jejíž znalce sami sebe pasovali. Proklínání a vraždy těch, kteří nejsou ochotni jim být po vůli, jsou jejich jediným argumentem. Bylo by neodpustitelnou chybou byť jen na okamžik připustit, že obranou proti jejich principům a činům musí být dialog s nimi. Těm, kteří považují společnost založenou na dialogu za zlo, nelze dialog dopřát, byť bychom sebevíce chtěli. Oni nás totiž za partnery k dialogu neuznávají a náš dialog s ostatními, kteří principy dialogu vyznávají, chtějí terorem zastavit. Ve jménu vlastní sebeúcty a ve jménu úcty ke všem těm, kdož s námi dialog o dobru a zlu vést chtějí, ale především ve jménem úcty k dialogu jako k principu lidské existence je naší povinností tyto živly porazit. Teprve až budou poraženi a zřeknou se svých zvrácených způsobů lze něco jako dialog o důvodech jejich nenávisti k nám milostivě připustit!

         Pohotovost, s jakou USA zaujaly tento postoj vůči teroristům, jenom potvrzuje jejich prvenství v důslednosti, s jakou jsou oba základní principy naší civilizace v Americe implementovány.

             Amerika měla a má též obrovský význam pro stabilitu v Evropě. Žádný stát v Evropě nemá totiž s USA žádnou neblahou zkušenost agrese a okupace. Kromě Francie, jejíž doktrína čistě politické a nikoliv etnické definice národa jí činí Americe velmi blízkou, a která přesto – nebo právě proto – žárlí na americkou sílu, není v Evropě Amerika pociťována jako ohrožení ani rétoricky. Naopak, americká angažovanost v Evropě dávala všem států pocit bezpečí – včetně pocitů bezpečí před jejich sousedy. Strach ze sovětského Tyrannosaura nutil evropské státy k mnohem užší spolupráci a ochrana před sovětským útokem poskytovaná Amerikou jim zároveň poskytla potřebný čas k rozvinutí spolupráce. Šťastná náhoda tomu chtěla, že jak ohrožení tak ochrana byly namíchány ve správném poměru. Beze přítomnosti strachu by žádná Evropská unie nikdy nevznikla – a to ani jako pásmo volného obchodu, neboť staré reflexy vzájemného podezírání a paktování všech proti všem byly příliš silné. Dnes po dlouhých desetiletích spolupráce v rámci EU, kdy nebezpečí vzájemných konfliktů vlivem bezuzdného rozpínání a pomstychtivosti národních států se zdá být minulostí, stojí před evropskými státníky nový úkol: nestát stranou v boji za odražení sil temnot. Kdo si je skutečně - – nejen slovně – vědom, proč se Spojené státy staly tak klíčovým faktorem v boji za svobodu, ten by neměl mít problém nahlédnout, že hlavním úkolem pro nás Evropany v tomto směru je nalézt takovou formu tvorby naší společné obranné vůle, která by byla skutečně přidanou hodnotou.

    Závěrem bych chtěl konstatovat něco, co bylo a je pro mne samozřejmostí: vědomí klíčové role USA pro udržení svobody naší i jiných ani v nejmenším nepřekáží realistickému pohledu na Ameriku jako na společnost lidí se všemi jejich slabostmi a neřestmi. Je naprosto přirozené, že naše politické a obchodní zájmy či obdobné zájmy dalších spojenců se mohou dostat do střetu se stanovisky americké vlády. Není žádného důvodu na svých zájmech netrvat. Ochota prolévat společně krev v boji s teroristy může jít klidně ruku v ruce se sporem v rámci WTO o legalitu zemědělských dotací v USA, kde naopak ČR bude stát proti USA. Heslem nemůže nikdy být „S USA na věčné časy a nikdy jinak“, neboť takovéto heslo by bylo karikaturou toho pravého hesla, které by mělo znít: „Za svobodu v pravdě a nikdy jinak!“ Ale právě úcta k pravdě vyžaduje, abychom si nezakrývali, že tento neservilní postoj k nejsilnějšímu státu světa je právě možný jen díky těm poměrům ve světě, o které se tento stát zasloužil zdaleka nejvíce.