Summit EU o méně podstatném

.

Pavel Bratinka, 14.12.2003

    Jsem zarytý přívrženec těsnější evropské integrace. A to nikoliv z nějakého abstraktního intelektuálsko-levicového zanícení, jak s oblibou říkají někteří odpůrci integrace, ale ze zcela pragmatického zájmu o přežití mého způsobu života a mého národa. EU je hospodářský obr, který svým obyvatelům poskytuje standard života, o jakém se drtivé většině z těch přibližně 80 miliardám lidí, kteří zatím na světě kdy žili, ani nesnilo. Co se týče mocenské váhy ve světě je EU ale směšným trpaslíkem. To by nevadilo, pokud by zbytek světa byl vůči EU přátelský. Tak tomu však není. I slepý musí vidět, že ve světě vyvstávají síly, které jsou připraveny i za cenu velkých vlastních obětí vyhladit její způsob života. V tomto střetu zatím EU jako taková nehraje žádnou roli. Je pouhým divákem, který se skrývá za „sukní“ USA. Tváří v tvář smrtelnému ohrožení není EU nic jiného než 15 individuálních států, jejichž síla se nesčítá a z nichž některé dokonce boj proti tomuto ohrožení sabotují. Nutnou podmínkou pro to, aby EU začala ve světě hrát roli odpovídající její ekonomické síle, je právě těsnější integrace.

      Problémem dnes je, že sama těsnější integrace nestačí!

     Navrhovaná ústava EU je bezesporu vykročením směrem k určité mnohonárodní evropské státnosti, kterou dnes potřebujeme jako sůl. Mělo by se však jednat o státnost, která bude skutečně schopna naplnit základní funkci každého státu - zajistit bezpečnost vlastních obyvatel. Unikátní vědomí a objev euroatlantické civilizace - že stát by měl zajistit i bezpečnost svých obyvatel před sebou samým - nijak neumenšuje základní poslání státu ochránit své občany před vnějšími silami, které je ohrožují.

     Bohužel chování některých členských zemí EU ukazuje, že jejich vedoucí politické síly i vnímání početné části jejich obyvatel jsou zatím na hony vzdáleny reálnému vidění světa.

     Neúspěch jednání o textu budoucí evropské ústavy mne proto nijak nezarmucuje. Váha jednotlivých států při hlasování v orgánech EU není skutečně nejdůležitější otázkou. Důležitější je, zda v EU nastane zásadní obrat v tom smyslu, že v ní převládnou síly , jež si budou jasně vědomy „která bije“ – tak jako tomu bylo na počátku i během studené války. Zatím tomu však není. Klidně se spokojím se 2% vlivem České republiky v komunitě národů ochotných bránit lidskou důstojnost proti silám temnot. Avšak nespokojím se ani s 49% vlivem v celku, kde je reálné nebezpečí, že 51% bude pro nějaký nový Mnichov. A toto nebezpečí zatím hrozí.

     Obávám se, že obrat k lepšímu nenastane dříve, než dojde k nějakému velkému otřesu. Jak v historii národů tak i v osobní historii je tomu bohužel tak, že některé samozřejmé věci docházejí uznání teprve po velmi drsných zkušenostech. Samozřejmě doufám v zázrak, že k prohlédnutí dojde i bez nějakých tragických událostí. Dokud ale nenastane, těsnější integrace může počkat.