Svoboda projevu a prezidentská funkce.

     Spory o ústavu mezi prezidentem ČR a některými poslanci Evropského parlamentu znovu nastolily otázku, jak se to má se svobodou projevu a funkcí prezidenta.
     Všichni lidé mají právo vyjádřit svůj souhlas nebo nesouhlas s názory druhých o věci, která se jich týká. Tím spíše má kdokoliv z členských zemí EU právo vyjádřit se k ústavě EU nebo k názorům druhých na tuto ústavu. Snad není třeba v 21.století dodávat, že to platí bez ohledu na to, jakou funkci kritizující nebo kritizovaný zastává. Doby, kdy tomu bylo jinak, snad máme za sebou.
     Situace však přestane být tak jednoduchá, pokud opustíme pouhou rovinu práva a neklademe již otázku , jestli někdo může nebo nemůže něco říct, ale zda je vhodné, aby člověk určitého postavení do určitých diskusí vstupoval. Příkladem může být ministr vlády. Je vhodné, aby člen výkonné moci veřejně napadal rozsudek soudní moci? Jako občan na to samozřejmě právo má. Všichni ale cítíme, že udělá-li to jako ministr, je to defacto nátlak na soudy a nebezpečný podnět k následování pro další výkonné orgány. Pokud by se to stalo něčím dovoleným, pak by nad nezávislostí soudů náhle vyvstal obrovský otazník ke všeobecné škodě. Nebo jak by vypadala vážnost Ústavního soudu, kdyby jeho členové samostatně v různých mediích komentovali různé zákony, aniž o nich rozhodl ÚS jako celek.Je to prostě tak , že určité funkce spolu nesou nepsaná omezení vlastní svobody projevu v zájmu zachování jejich majestátu, který je potřebný pro jejich efektivní vykonávání.

      U prezidenta republiky je tomu stejně, ne-li více. Od nejvyššího představitele státu, jehož vládcem je lid, se v zahraničí čeká, že bude tlumočit to, na čem se lid jeho vlasti dohodl a o čem příslušnými volebními procedurami lid rozhodl, popř. že podá zprávu o stavu tohoto rozhodování. Základní poslání prezidenta směrem dovnitř je pak zajistit řádný běh všech ústavních procedur a funkčnost hlavních orgánů státu. A ačkoliv Ústava ČR o tomto aspektu výslovně nic neříká, prezident by měl být v očích občanů právě nejsilnějším garantem toho, že v naší zemi nedojde k zásadnímu selhání orgánů státu a že se nebude dít nic protiústavního. Prezident má být strážcem celkového rámce, v němž se odehrává veřejný život. Z jeho činů a projevů by mělo být zřejmé, že veškerou svoji moc, vliv a pozornost zaměřuje právě na tyto základní věci, se kterými se musí ztotožnit všichni poctiví občané bez ohledu na to, zda například chtějí vyšší nebo nižší daně, schválit ústavu EU nebo ji neschválit, atd. V tomto smyslu je prezidentem všech občanů.Toto vnímání prezidentské role, které jí dává smysl, je těžce podkopáváno, pokud prezident vstupuje do takových polemik a střetů mezi občany, které se odehrávají uvnitř tohoto rámce, tj. „o patro níž“. V ten okamžik vnímá jedna strana daného sporu, že – přinejmenším mediální – moc a vliv prezidentské funkce, která patří všem, je používána na podporu zájmů jenom jedné části obyvatel republiky. Majestát prezidentské funkce je tím do budoucna oslabován.
24.4.2005