Těžká doba dále ztěžkla.

Těžká doba dále ztěžkla.

Publikováno v MFD na Bílou sobotu 16.4.2022

Těžká doba dále ztěžkla a poptávka po nějaké naději tudíž vzrostla.

Bylo by proto velmi zajímavé se zeptat lidí na ulici, v co věří křesťané a co jim dává naději. Ačkoliv obecné povědomí o víře, která stvořila Evropu – a mimochodem v posledku celou vědu i naše mobilní telefony – se stále více vytrácí, stále ještě lze rozumně předpokládat, že většina tázaných by odpověděla, že křesťané věří „v ňákýho boha nebo co“. Ale odpovědi na další otázku po tom, v jakého boha věří, tj. jakými vlastnostmi nebo činy se tento bůh podle křesťanů vyznačuje, by dnes určitě dopadly mnohem hůře.

Velikonoce jsou obdobím, kdy se na tuto otázku dává odpověď se zvláštním důrazem. Veřejnost má samozřejmě možnost se to dozvědět kteroukoli nedělní mši během roku, kdy katolíci odříkávají obsah své víry. Dnes dokonce stačí použít internet, kde si mohou vyznání víry přečíst. Uveďme zde nejprve alespoň tu část, která se Velkého pátku a Bíle soboty obzvlášť týká:

Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce, přede všemi věky.  Bůh z Boha, Světlo ze Světla, Pravý Bůh z Pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem, skrze něhož všechno je stvořeno.
On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe, skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem.
Byl za nás ukřižován, za dnů Pontia Piláta byl umučen a pohřben.
 

Slovem Bůh označují křesťané bytost mimo čas a prostor, která stvořila celý vesmír a určila jeho pravidla. Všechny ty nesčíslné galaxie jsou podle nich jeho dílem! Připomeňme, že se během dvacátého století nesmírně rozšířily poznané rozměry vesmíru, a tak se dál vyostřil skandál, jaký pro mnohé představuje křesťanská víra, neboť právě o této bytosti křesťané tvrdí, že se stala člověkem – bytostí naopak prostorově a časově zcela nicotnou. To přeci nedává smysl!

A křesťané dále tvrdí, že ten člověk zemřel a že jeho smrt měla pro nás ostatní význam.

Jak se tomu má rozumět?

Všichni musíme zemřít – i ti, kteří myslí a jednají, jako by měli žít věčně. Nikdo z těch, kdo zemřeli, se ale mezi nás nevrátil, aby nám pověděl, jak ten odchod z našeho světa prožívali. Které jejich schopnosti a vnímání zhasínaly jako první a které jako poslední, a jaké to je, když i poslední pouto s naším světem se trhá.

Něco ale o smrti přeci jen víme. Mnozí z nás byli svědky postupného umírání někoho z našeho okolí a viděli, jak člověk při něm přestává poznávat i své nejbližší a všechny možné události a bolesti našeho světa na něj už nedoléhají. Můžeme tak učinit závěr, že alespoň v těch fázích umírání, které jsme schopni zahlédnout, je vědomí umírajícího člověka obestřeno mlhou zakrývající náš svět včetně žalu těch nejbližších.

Pokud ale věříme, že v Ježíši Kristu se spojil člověk a Bůh, pak tím nevyhnutelně věříme, že během jeho umírání se musela přítomnost onoho božského projevit. Jinak by to spojení nebylo realitou. Ale jak se ta přítomnost projevila?

Rozhodně to nemohlo být tak, že člověk Kristus se mohl díky přítomnosti božské stránky svého já během umírání do ní „schovat“, a tak se vyhnout prožívání utrpení a agónie. Pak by celé drama umírání na kříži byl podvod.

Jedinou alternativou k předchozímu je opačné působení božského: totiž, že díky němu prožíval člověk Ježíš svoji smrt dokonale, že prožíval svoje umírání a smrt způsobem, který je pro nás nedosažitelný. Snad bychom to mohli vyjádřit tak, že byl svědkem postupného ničení svého života, aniž by přitom milosrdně mizelo jeho vědomí toho, co se děje.

Předchozí věta nám samozřejmě vzata doslovně nedává smysl. Je totiž pokusem vyjádřit něco pro nás nepředstavitelného, a proto náš jazyk selhává: Ježíš zemřel smrtí za každého z nás, tj. že až my budeme umírat, vždy bude s námi nejen obrazně. Ano – toto je součástí křesťanské víry!

Dnešní den, Bílá sobota, je ten den v roce, kdy si katolíci a členové dalších křesťanských církví připomínají dobu, kdy učedníci Kristovi prožívali skutečnost smrti svého učitele. Pamatovali si sice, že o nutnosti své smrti mluvil, ale jejich rozum to stejně nemohl pobrat. Co je to za Boha, který svého syna nechá zemřít, a to ještě tak potupně! A proč by něco takového mělo být nutné? A vůbec, jak to, že smrt je mocnější než i samotný Bůh? A co je to za svět, ve kterém se toto děje?

Toto musely být otázky, které na ně doléhaly. Máme plné právo si to myslet, protože jak Starý zákon, tak i Nový zákon podávají zprávy o lidském uvažování a chování, které se ve své podstatě vůbec neliší od dnešního – jenom kulisy a slovník je jiný. Jinak stejné touhy, stejné ambice, stejné obavy, stejná pokušení a selhání atd., atd. jako máme my lidé 21. století.

Dnes prožíváme už třetí rok, kdy naše obavy a stísněnost vyvolává příčina, která od začátku působila celosvětově. Je zcela neosobní a jejím zdrojem není ničí vůle. Pochází z týchž přírodních sil, bez nichž by na druhé straně náš život nebyl možný.  A k nyní přistoupil další zdroj zla – tentokrát jednoznačně lidského původu. Zpupná sebe zbožšťující moc je jakoby vystřižená ze stránek Starého zákona líčících agresivní války vedené asyrskou říší. Je to drsná připomínka, že svět je stále nebezpečné místo i díky lidem a že odvaha k oběti je jediný prostředek, jak takovému zlu čelit.

Kde ale máme čerpat odvahu a vůli k obětem?

Zdrceným učedníkům Kristovým se dostalo útěchy hned další den, kdy jim přišla zpráva, že jejich učitel nad smrtí vyhrál. Není překvapivé, že tomu všichni hned neuvěřili. Evangelium mluví o jednom konkrétním pochybovači, který nevěřil svým druhům, že se s Kristem opět setkali, když on byl mimo. Žádal osobní setkání. Chtěl mít jistotu. Bylo mu vyhověno. Zároveň mu ale bylo řečeno, že jeho víra není tou, která bude pro svět potřebná. Jistota totiž žádnou skutečnou vírou není. Skutečná víra je postavená na důvěře.

K takové víře jsme my všichni od té doby vyzýváni. Směřování svého života máme díky ní stále otáčet od chtění si jenom užít a přežít za každou cenu, kam nás to strhává, směrem ke službě druhým, k hledání pravdy, k obětem, což se tolikrát jeví jako nesmyslné, jako marnost.

A když nás zdolává tma našich selhání a temnoty činů druhých, měla by nás povzbuzovat slova chvalozpěvu původem ze čtvrtého století, který se deklamuje při mši slavené na velikonoční neděli – v den Vzkříšení. Ten připomíná, že za všech okolností je svět v rukou toho, kterého chvalozpěv označuje za       

„Vládce světla, který nezná západu. Ten, který se vrátil z říše zemřelých
a jasně zazářil lidskému rodu.“