Turecko ante portas

     Okamžik zahájení rozhovorů o přístupu Turecka k EU je rozhodně událost historického významu. Proto je tak důležité, aby všichni, kdo budou o výsledku rozhodovat, znali základní fakt - Turecko chce vstoupit do EU nikoliv s hospodářských, ale především politických a mocenských důvodů. Je to zřejmé, když si připomeneme následující skutečnosti. 

     O d roku 1996 již existuje mezi EU a Tureckem celní unie. Tureckému průmyslovému zboží je tak zajištěn naprosto bezproblémový přístup na trhy EU. I pro své agrární produkty má Turecko nadstandardní přístup na trhy EU, a tento přístup se bude i nadále zlepšovat. Turecko si je zároveň dobře vědomo, že přístup k fondům EU (strukturálním a koheznímu) a k zemědělským dotacím v dnešní úrovni nebude nikdy možný, neboť zdroje EU, resp. členských států by na to při dnešních pravidlech nikdy nestačily. Zvýšení částek plynoucích z EU do Turecka na úroveň, pro níž bude v EU existovat politická vůle, může Turecko dosáhnout i bez plného členství v EU cestou privilegovaného přidružení, o kterém mluví odpůrci jeho vstupu. Zkrátka všech reálně dosažitelných hospodářských přínosů členství v EU může Turecko dosáhnout i bez něj!

    Turecko však odmítá pouhé privilegované přidružení a chce do EU právě proto, že EU je víc než jen oblast celní unie. Turecko chce do EU, protože je to společenství států, které odvrhly zhoubný byť svůdný názor, že si své osudy mohou vytvářet nezávisle jeden na druhém. V EU rozhodují členské státy o věcech, které se jich všech dotýkají, společně. Aby toto společné rozhodování se nekonalo pouze během výjimečných konferencí a nemělo podobu pouhých vzletných, ale nikdy do praxe neuvedených deklarací, vytvořily si členské státy EU ve svých lepších okamžicích řadu institucí: Radu EU, Evropský parlament, Evropskou komisi, Evropský soudní dvůr, atd. Turecko nechce nic míň než spolurozhodovat o osudu všech členů EU cestou plného zapojení do těchto institucí..

    A právě toto je jádro celého problému. Každý, kdo o Turecku ví alespoň o trošku víc, než mu servírují běžné sdělovací prostředky, si je vědom, že existuje ne dvojí, ale dokonce trojí Turecko.

    To první je Turecko, které upřímně přijalo oddělení sféry náboženských horizontů a úvah o věčném poslání člověka od sféry politiky a hospodářství. Toto Turecko lze přijmout do EU třeba již současně s balkánskými státy v roce 2007. Toto Turecko vděčí za svůj vznik prezidentu Attarkovi. 

    Druhé Turecko, které je rovněž dítětem Attaturka, je Turecko nacionalistické. Nacionalismus je doktrína, která na svět hledí jednoduchou optikou: dobré a mravné je to, co zvětšuje bohatství/moc/bezpečí národa. I toto Turecko lze přijmout do EU, pokud jeho nacionalismus bude racionální jako např. notorický nacionalismus Francouzů, tj. bude schopen kompromisů s jinými národy v zájmu dlouhodobého přežití vlastního národa. To je ale velká otázka, neboť nacionalistické Turecko má konkurenta, který je všechno jen ne racionální: třetí Turecko - Turecko islamistické. Toto Turecko považovalo a považuje Attaturka za rouhače a bezbožníka, který zavedl zemi na scestí. Připomeňme, že současný ministerský předseda Erdogan prohlásil před několika léty, kdy byl předsedou islamistické strany a primátorem Istambulu, že minarety jsou „naše rakety“. Připomeňme i jeho výhružné a agresivní projevy na adresu EU, pokud se tato odváží odmítnout zahájení rozhovorů o přijetí jeho země do EU. Toto je Turecko, které se nemůže a nesmí stát členem EU. Toto Turecko by totiž odmítalo jakékoliv rozhodnutí Rady EU či Evropského parlamentu nebo rozhodnutí Evropského soudního dvora, které by neodpovídalo islamistickému pohledu na svět, s fanatismem náboženských válek. EU vznikla jako lék na fanatismus nacionalistických válek. To poslední co potřebuje je, aby spory uvnitř ní dostaly rozměr nesmiřitelného náboženského boje. Přijetím Turecka v jeho dnešním stavu by se tak stalo se stoprocentní jistotou.

Během deseti let, které zbývá k dnes uvažovanému termínu vstupu Turecka do EU se samozřejmě může stát zázrak a islamistické Turecko se může stát pouhým bezvýznamným táborem. Pokud se ale tak nestane, pak Turecko musí zůstat před branami EU, pokud nechceme EU zničit. Někteří si to ale přejí.