Úvahy nad politikou

    (Toto je úvaha sepsaná před dávnými lety pro přátele. Pro media krajně nezajímavá. Dnes - 2009 - se konečně píše o "kmotrech" ovládajících strany, ale pořád jakoby to byl projev  mimořádné morální zkaženosti politiků a nikoliv jako nutný důsledek způsobu vnitrostranického rozhodování.)

    Již na usvitu dějin lidé určitě objevili, že pokud žijí společně, mají možnost společného koordinovaného jednání, které dokáže řádově více než by se dokázalo prostým součtem jednání jednotlivců. Dvacet lidí například udolá mnohem silnější zvíře, kdežto kdyby proti němu nastupoval jeden lovec po druhé, pak by dotyčné zvíře každého natřelo levou tlapou a těšilo se na dalšího.

    V každém společenství se tedy určitě rozhodovalo o tom, co dělat jakožto větší celek. Ovlivňování tohoto rozhodování lze samozřejmě nazvat politikou, ale pak se pod tento pojem skryje jak intriky na despotickém dvoře, kde vposledku rozhoduje vůle či vrtoch jednoho, který musí všichni poslechnout, tak rozhodování v obci, kde jsou si všichni rovni co do práva mluvit do tohoto rozhodování. Existence takovéto obce je myslím jedním ze znaků naší civilizace.

     Dnes žijeme v demokratické obci, kde vládce a ovládaní jedno jsou a zároveň mají jak moc sakrální, tj. určovat co je dobro a zlo. A máme zde ihned problém, kde jsou meze tohoto strašného soustředění majestátu.

 Přestože technický pokrok proměnil spoustu věcí, základní rovnice vládnutí zůstává – je vládce a jsou ti ovládaní a je jedno, že to je vlastně nominálně jeden a tentýř subjekt  - lid.

   Potřebujeme, aby většina neutiskovala menšinu, především majetkovým přerozdělováním a přílišným regulováním.

     To je nejenom destruktivní hospodářsky, ale vede to k odtržení státního aparátu od nominálních vládců – lidu. Dále viz Hayekova analýza rozporu mezi přebíráním čím dál většího krajíce rozhodování a zachováním demokracie.

 Klasická dělení na levici a pravici stále platí.

 Kde se situace změnila, je rozštěp v původně jednotném protitotalitním táboře, který zahrnoval jak liberály, tak konzervativce.

 Liší se mírou důvěry v to, zda se nový mocipán – což jsme my všichni – bude podřizovat určitým normám, určitým mezím.

Konzervativci poukazují na to, že ani politika ani ekonomika negeneruje morální sílu, pravidla, ba že sama úcta k pravidlům, na kterých obě tyto sféry stojí, potřebuje inspiraci z vnějšku obou těchto sfér. Podívejme se např. na ekonomiku. Ta stojí na principu volně soutěže. Jen ta popohání věci dopředu. Jen díky ní se dnešní úspěšný podnikatel (nejen on) může těšit životní úrovni jakou neměl před válkou ani miliardář. Nicméně pro každého podnikatele je konkurence něčím velmi nemilým a hrozivým a nejraději by byl, aby nebyla. Kartelové dohody s konkurencí, popř její likvidace nekalými prostředky, přinášejí okamžitou úlevu. Že se tak ve slušných zemích neděje ve velkém je důsledkem jednak morálky části podnikatelů a jednak morálky státního aparátu, který se nenechá podplatit nebo zastrašit k tomu, aby něco takového přehlížel nebo dokonce prosazoval. Ale tato morálka se bere odjinud.

V politice to platí stejně. Pokušení zničit politickou konkurenci temnými prostředky je vždy přítomno. Ve státech s demokratickou tradicí se samozřejmě nejedná o pokušení nějakého násilí, nýbrž pokušení demagogie či vyloženého lhaní a špinění a – to je vlastně to nejnebezpečnější – pokušení vyhýbat se problémum, jejichž řešení je pro vládce-lid bolestné a nepříjemné. Opět – k dobré politice je třeba mít odvahu, neboť politická aréna ji málo kdy odmění. A když se k tomu připojí problém dobrou politiku zkomunikovat skrze sdělovací prostředky jejímž cílem není sdělovat, ale buď sloužit jako agitprop té které zájmové skupině nebo publikum nezávazně bavit, pak je to úkol nadlidský.

    Z tohoto důvodu je nutno i nadále uznat za platné dělení politické scény na ty, kteří jsou si vědomi nutnosti vytvářet podmínky pro existenci vitálních nepolitických a neekonomických sfér, ze kterých by se čerpala inspirace a síla pro morální jednání a jejichž autorita by nastavovala zrcadlo šejdířům a kejklířům na straně jedné, a ty, kteří tuto potřebu bagatelizují.

    Chtěl bych zmínit ještě jedno téma a sice politické strany. Je pozoruhodné, jak se i v našich sdělovacích prostředcích zcela přechází fakt, že v existenciálně nejsolidnějších demokraciích a sice Británii a USA mají politické strany zcela jiný charakter než u nás. Rozhodující moc v nich patří poslancům. Ti rozhodují o politice strany, přičemž v USA k tomu přistupuje prezident, jehož mandát je nejsilnější. Slyšel někdy někdo z vás něco o ústředním výboru Demokratické strany, který by řídil politiku prezidenta USA. Skutečnost, že parlamentní demokracie spočívá na tom, že lid vládne prostřednictvím jím zvolených zástupců se u nich odráží i v realitě. Členové strany (a v některých státech USA ani to již není pravda, neboť výběru kandidátů dané strany se mohou účastnit všichni občané) rozhodují o nominaci do voleb, ale jednou zvolený poslanec patří nejen právně (což na papíře platí i u nás), ale politicky a morálně svému lidu ve znění volebních slibů. Je pozoruhodné, že se již mnohokrát psalo o tom, že nápř .Republikáni v USA si volili či budou volit svého představitele, ale nikdo nikdy neupozornil na fakt, že ho volí kongresmeni a žádný stranický sjezd.

    To u nás je jiný kafe. O tom, co budou dělat poslanci či ministři (a kdo bude ministrem) rozhodují mocenské poměry uvnitř členské základny té které strany. To, že tomu tak je, považuji za méně tragické než to, že to téměř nikomu nevadí.

   V době, kdy byly sdělovací prostředky zaplaveny titulky či „otvíráky“ o tom, že jisté strany mají účty támhle a onde, prošla zcela nepovšimnuta zpráva, že jakýsi manažér jedné strany (tj.placený organizační pracovník) veřejně dštil oheň a síru na poslance své strany, co že si to dovolují mít jiný názor než většina(údajná, ale to je jedno) členské základny, když ona jim  zaplatilavolební kampaň. „Zaplatili jsme vás, tak nás musíte poslouchat“ hlásal otevřeně. To, jestli někde byly či nebyly nějaké zapírané miliony na kontech byla otázka morálky této či onoho stranického funkcionáře. Selhání tohoto druhu se děla a budou dít co člověk bude člověkem a jejich občasný výskyt demokracii neohrožuje. Všeobecné smíření s tím, že poslanci mají být poslušným nástrojem výsledné mocenské konstelace uvnitř dílčí skupiny občanstva země znamená ovšem cestu k deformaci demokracie. Lid již nevolí svoje zástupce, nýbrž rozhoduje jen o tom, kteří lidé budou prosazovat příkazy a zájmy malých skupin občanů – skupin, uvnitř nichž se – odehrávají pro veřejnost zcela neprůhledné střety. V takové zemi je pak poslanec pod dvojím tlakem – nejen nedělat nic, co by snížilo jeho oblibu u voličů, ale především dělat všechno, aby vyhověl nejmocnější klice uvnitř svojí strany. Když se rozhoduje o tom, koho udělat ministrem, pak se úvahy nemohou vůbec řídit zájmy země, nýbrž zájmem zachovat klid ve straně, neboť neklid znamená „otvíráky“ ve sdělovacích prostředcích, následný pokles preferencí a o to větší nespokojenost ve straně. Strany se tak stávají státem ve státě a jsou to zájmy těchto ministátů, které nutně mají přednost a to bez ohledu na to, zda předsedové těchto stran jsou andělé nebo né.

    Řešení není vůbec v rozšiřování členských základen nebo v oblíbeném hesle vnitrostranické demokracie, nýbrž v něčem jiném.

    1. Strany musí mít počátek v idejích a z nich vycházejícího programu, přičemž strana sama musí být prostředkem-vlajkou, kterýáshromažďuje pro tyto ideje a program jejich vojáky. Pak její politici nebudou pod nekonečným tlakem členské základny vykašlat se na tento program a koukat na preference, ale spíše pod tlakem opačým. Dnes jsme svědky zcela obráceného procesu, kdy do uskupení, které je u moci, začnou proudit lidé, kterým je v celku jedno, co dají na svoji vlajku, hlavně když voličské akcie stoupají. Tito lidé pak vlajku po volbách klidně zahodí a jsou ochotni se spojit s kýmkoliv - hlavně že když je z toho nějaká moc.

  2. Lidem musí záležet na zástupcích, které si volí do mocenských institucí státu a musí být ochotni se v dostatečném počtu zajímat o výběr kandidátů

  3. Musí se najít poslanci, kteří na tom budou trvat