Velikonoce každý den.

(otištěno v MFD 20.4.2019)

Velikonoce jsou ústředním svátkem křesťanů, neboť jsou připomínkou a oslavou toho vítězství, které je důvodem jejich víry. Je to vítězství Boha, který přijal všechnu omezenost a zranitelnost lidské existence a nad touto omezeností a zranitelností zvítězil.  V těchto dnech se v kostelích čtou evangelia líčící posledních 24 hodin Ježíšova života. Otevřeně mluví o tom, že těsně před svým zatčením prožíval ochromující agonii strachu před tím, co mělo přijít  - s čím vším se měl střetnout ve smrtelném zápase. Žádal dokonce toho, kdo jej poslal – Boha Otce - , aby ho tohoto úkolu zbavil, pokud je to možné, tj. pokud je možné splnění úkolu zařídit nějak jinak. Tím úkolem bylo překlenout propast, která existovala mezi čirým dobrem, krásou a pravdou na straně jedné, a všemi lidmi na straně druhé.  Ta propast byla pro lidi nepřekročitelná – tak jak žádný člověk nemůže projít vzduchoprázdnem a zůstat naživu.

Aby člověk nahlédl reálnost této propasti, nepotřebuje být žádným géniem či prožít mystickou extázi otevírající vizi do jiného světa skrytého nám obyčejným smrtelníkům. Stačí, když si porovná vlastní schopnost vnímat dobro a krásu a cit pro to, co je a co není pravda, s tím, nakolik má sílu dostát tomu či dosáhnout toho, co je schopen zahlédnout jako vrcholný stupeň těchto hodnot.

Co způsobuje rozpor mezi tím, co jsme schopni zahlédnout, že by mělo být, a tím, co je naše lidské společenství v reálu schopné dosáhnout? Křesťané odpovídají, že to způsobil čin prvních lidí, kteří nebyli spokojeni s tím, že nebudou rovni Bohu a nebudou určovat, co má být považováno za dobré a co za špatné. Tím činem nebyla zcela zničena schopnost vnímat, co je dobré a co je špatné, ale fatálně podlomena schopnost se podle toho chovat.

Dějiny byly svědkem několika pokusů lidskými silami tento rozpor překlenout, propast překročit a nastolit ráj na zemi. Všechny skončily nesmírnou devalvací toho, co mělo být za ráj považováno a mořem krve a slz.

Úkolem Ježíše Krista bylo, aby provedl to, co žádný člověk provést nemohl - aby onu propast přemostil, aby vešel do onoho pásma nicoty, prošel jím a vrátil se zpět do země živých. Prvním krokem k tomu nutně bylo vystavit se destrukci, která nás všechny v onom pásmu nicoty čeká – smrti. Prožít tuto destrukci sama sebe naplno – způsobem, kterého nikdo z ostatních lidí nebyl schopen. Smrt je negací všeho, co člověk kdy byl, všech jeho náhledů, práce a vzepětí. Fakt smrti tak vždy pokoušel a pokouší lidi udělat závěr, že dobro, krása a pravda, které byli schopni ve svém životě zahlednout, jsou pouhé chiméry, které jsou nedosažitelné z toho důvodu, že nemají reálnou existenci.  Marnost nad marnost, všechno je marnost! Kristus svým vzkříšením, které si křesťané připomenou tuto neděli, měl dokázat, že tento nářek z knihy Kazatel Starého Zákona už neplatí.  

Křesťané byli a jsou vyzýváni, aby Ježíše Krista v této ochotě k oběti následovali.  Jako povzbuzení k této cestě jim byly tradičně předkládány příklady světců a světic – lidí, kteří v životě podali mimořádné výkony sebezapírání a obětování pro druhé často v podobě mučednické smrti. Zároveň se realisticky uznávalo, že jen málokdo je něčeho takového schopen a tak se v pastorační praxi lidé povzbuzovali k hlavně zachovávání přikázání a kajícnosti nad prohřešky proti těmto přikázáním. Vznikla tak určitá dvojkolejnost křesťanské existence. Na jedné straně křesťanská elita -výjimeční lidé vedoucí heroické životy směřující ke svatosti, na straně druhé masa ostatních odsouzených k jakémusi druhořadému životu – křesťané „druhé třídy“, jejichž údělem bylo hlavně nehřešit a nic jiného se od nich ani nevyžadovalo.  Ačkoliv v nauce katolické církve se nic takového nepředpokládalo, v každodenní praxi tento náhled dominoval.

Na konci devatenáctého století se však začalo dít něco, co mělo tento truchlivý obraz změnit. Začalo to 30.září 1897, kdy v jednom malém karmelitánské klášteře v Lisieux ve Francii zemřela ve věku pouhých 24 let jeptiška občanským jménem Terezie Martin. Během svého života v klášteře nevykazovala žádné známky mimořádnosti snad kromě určitého literárního talentu. Ten nakonec vedl představenou kláštera k tomu, aby ji nařídila sepsat svoje vzpomínky na  období svého mládí i na léta strávená v komunitě. Kromě toho byla vyzvána i k tomu, aby podrobněji popsala svůj duchovní život. Pár desítek stránek na různých papírech – toť bylo to jediné, co po ní zůstalo.

4.října 1897 ji malý průvod doprovodí na klášterní hřbitov a nic nenasvědčuje tomu, že by věci neměly jít obvyklou cestou – cestou mizení jedné bezvýznamné bytosti z lidské paměti až do naprostého zapomnění.

Všechno bylo nakonec jinak.

Přesně rok po její smrti vyjde knížka zvaná „Historie jedné duše“, která kromě vlastních textů Terezie zahrnuje i osobní vzpomínky některých sester na poslední měsíce Terezina života. K naprostému překvapení vydavatelů vzbudila nečekaný ohlas a tisíce čtenářů včetně kněží píší, že něco takového nikde jinde nenalezli. Lidé začínají konat poutě k jejímu hrobu a hlásí zázračná uzdravení.  Množí se překlady knížky do cizích jazyků. V roce 1903 dokonce jeden skotský kněz karmelitkám navrhne, aby začali usilovat o Terezinu kanonizaci, tj. prohlášení za svatou. Ani karmelitky ani církevní hierarchie však neviděly na Terezčině životě nic, co by mělo obvyklé „parametry“ svatosti – pro ně to byla prostě jenom milá a ochotná sestra, jakých je spousta. Avšak vlna lidového obdivu nakonec dosáhla síly tsunami a 1910 byl kanonizační proces zahájen.

17.května 1925 za účasti půl milionů věřících byla Terezie od Dítěte Ježíše – jak znělo její řádové jméno – prohlášena v Římě za svatou.

V 1937 byla v místě v Lisieux dokončena jí zasvěcená obrovská bazilika. Na světě je dnes na dva tisíce jí zasvěcených svatostánků.

V roce 1997 papež Jan Pavel II prohlásil Terezii za učitelku církve a tak ji postavil na roveň Sv. Kateřině Sienské (14.století) a Sv.Terezii z Avily (16.století), což byly ženy nadlidského heroického formátu a mystického zápalu.

Co bylo příčinou tohoto výbuchu nadšení mezi lidmi a následné kanonizace? Odpověď je prostá – Terezie z Lisieux ukázala, že my obyčejní lidé nemusíme být z těsta mimořádně vůlí a duchovními schopnostmi vybavených jedinců k tomu, abychom mohli stejně jako oni následovat Krista, stejně jako oni plnit naše osobní poslání na daném místě v daný čas, tj. prožívat naše Velikonoce, tj. ukřižování a zmrtvýchvstání každý den!

Kdo se chce dozvědět více, ať si něco o Terezce z Lisieux přečte. Literatury o ní je nepřeberně.