Začalo to v pátek

Otištěno v MFD 26.3.2016

Náš Parlament nedávno uzákonil Velký pátek jako státní svátek. Pozorovatel neseznámený s našimi reáliemi by to mohl považovat za příznak postupujícího návratu české společnosti k jejím kořenům tváří v tvář tlaku okolního světa. Hlavní důvod zavedení nového státního svátku byl však ryze světský a velká většina našich spoluobčanů si
v nejlepším případě spojí tento den s dávnou popravou člověka jménem Ježíš, který kázal nezvyklou morálku, a proto narazil.  Jeho jediný význam budou nanejvýš spatřovat v tom, že nám v zastoupení připomíná nesčetné jiné lidské tragedie, kterými jsou dějiny - a současnost - poseté. Je to jen další důvod ke smutku, ale jinak pro nás žádný význam nemá.

   Ano - na Velký pátek si malá menšina našich spoluobčanů připomíná Ježíšovu smrt. Proč ale této smrti přikládají na rozdíl od ostatních lidí takový význam? Všichni přeci musíme zemřít a není třeba žádné mystiky k tomu, abychom ještě během života zakoušeli její postupný nástup.
Nejúplněji ho vnímají lidé, kteří se při plném vědomí dožívají mimořádně vysokého věku. Postupné ubývání sil, odcházení příbuzných a přátel až k naprosté samotě, mizení důvěrně známých věcí a strach z neznáma a - u těch nejvnímavějších lidí - narůstající pocit, že stále přibývá otázek a ubývá odpovědí. A základní otázka "Proč to všechno!?" se v nich ozývá
stále hlasitěji.  Tato otázka ovšem napadne někdy snad každého člověka, aniž by se musel dožít vysokého věku. A mnozí z nás pociťujeme mlčení a prázdnotu jako odpověď.

   A smrt, kterou si křesťané na Velký pátek připomínají, vykazuje ve zhuštěné podobě tentýž děj - ochromující strach, ubývání sil a zvolání "Bože, Bože, proč jsi mne opustil?" těsně předtím, než si Ježíše vzala smrt.  Pochopitelný výkřik u člověka, ale zcela nepochopitelný u Boha, kterým podle křesťanů Ježíš byl.  Proč ale nevzali onen zjevně zoufalý výkřik jako budíček ze svých iluzí, že Ježíš je něco víc než člověk?

   Protože tím to neskončilo.

   Nastala sobota, kdy byl Bůh mrtev.  Dnes si ten den, kdy Ježíšovi přátelé plnou vahou pociťovali tíhu otázek bez odpovědí - o to těžší, že byli očitými svědky Ježíšem konaných zázraků včetně kříšení mrtvých -  křesťané připomínají na Bílou sobotu. Nazývá se Bílá, protože v křesťanském kalendáři není pro ten den uvedeno žádné jméno světce a kolonka zůstává prázdná, tj. bílá, a nekonají se žádné mše, jejichž základní význam je připomínka Ježíšova zápasu a vítězství. (Možná, že jednou bude tento den prohlášen za svátek všech ateistů- pozn. autora.)

Nakonec nastala neděle, kdy zdeptaným přátelům Ježíše přišla zpráva, že on vstal z mrtvých. Kdo chce znát podrobnosti, toho kvůli nedostatku místa odkazuji na příslušné texty evangelií. Nikoliv
nevýznamná menšina z nás obyvatel ČR věří, že Bůh se stal člověkem, aby si to se smrtí rozdal jako člověk - na život a na smrt. A smrt prohrála a život zvítězil.

   A jaký to má význam pro nás?  Žurnalisté mají v oblibě názorná podobenství, takže si ho také dovolím navrhnout: Smrt dostala zásah pod čáru ponoru. Je sice ještě stále nad hladinou, ale pomalu a jistě se potápí, aby jednou zmizela již navždy. A zpráva z evangelií zdůrazňuje, že si to Bůh se smrtí rozdal ne za sebe, ale za nás, tak jak tomu bývá v akčních filmech o hrdinech zachraňujících druhé, kteří se do nebezpečí dostali vlastní vinou, ačkoliv hrdina sám by se docela v pohodě mohl jakékoli námaze a útrapám boje s padouchy vyhnout.

   Co pro nás tedy Bůh vybojoval? To, co křesťané každý rok oslavují během slavnosti Zmrtvýchvstání Páně na velikonoční neděli.  Žádnou nesmrtelnost pouhé duše bez těla nebo do nekonečna prodloužený život tak jak ho známe, ale jen zbavený všeho utrpení. Nikoliv - oslavují nabídku života tak proměněného, že jeho líčení se může dít jenom slovními opisy: "Co lidské oko
nevidělo, co lidské ucho neslyšelo...".  Každý konkrétnější popis typu radost bez omrzení, krása bez přesycení, oslava bez únavy ihned navozuje onu ubohou představu pouhého prodloužení nám
známého života do nekonečna. Křesťany oslavovaný život věčný je ale zcela jiné podstaty. A je nabízen každému, ale s jednou podmínkou: život věčný obdržíte jen tehdy, pokud nebudete na svém životě lpět za každou cenu.  Konkrétně, pokud se nebudete vyhýbat oběti svého pohodlí, svých sil, svých perspektiv, svého zdraví a ano i svého života, všude tam, kde půjde o dobro druhého člověka.

   Co formovalo Evropu a dalo jí ráz tak odlišný od ostatních částí světa bylo, že v minulosti brala vážně varování ze strany Boha, že jednání s druhými lidmi je jednáním vůči němu samotnému. Toto zbožštění bližních navždy znemožnilo oddělit uvažování o Bohu od uvažování o
lidech. Nelze mít v úctě Boha, aniž bychom měli úctu k lidem. To je v Evropě dodnes samozřejmostí, ale v rozsáhlých částech světa nikoliv.
   Co ale v Evropě upadlo téměř v zapomenutí, je druhá strana téže mince, totiž že nelze mít v úctě člověka, aniž máme v úctě Boha. Úcta k Bohu znamená brát vážně jeho slova, že člověk není pouhé nejinteligentnější zvíře, ale někdo, kdo Bohu stál za to podstoupit jako člověk vítězný zápas se smrtí a vším zlem a nicotou a povolat lidi k tomu, aby ho následovali. Bez tohoto uznání a víry, že člověk je povolán k božskému životu, se pod tlakem zla člověk nevyhnutelně stane druhému člověku pouhým prostředkem, pouhým nástrojem k odvrácení či přehlušení hrůzy ze smrti cestou hromadění bohatství, moci, slávy či klanění se lživým modlám. Žádný sebeušlechtilejší humanismus bez víry v Boha, který se stal člověkem, tomuto sání prázdna a
nicoty, které na lidstvo působí, neodolá.

   Smyslem velikonoc tedy není žádná oslava jara, nýbrž oslava události, při které se lidstvu dostalo ujištění o jeho božském povolání a svobodě nebát se již smrti.

   Snad není třeba rozvádět, jak by se náš kontinent změnil, pokud bychom toto ujištění vzali vážně.