Vlast jako závazek

Komu: Vážený pan Martin Komárek, MF Dnes 2206 2211

Od koho: Pavel Bratinka, fax 312 43 89

 Věc: Příspěvek k diskuzi o významu 28.října 1918 k případnému otištění

Vlast jako závazek

říjen 1998

         V souvislosti s 80.výročím vzniku Československa se opět vynořila otázka potřebnosti či nepotřebnosti hrdosti na vlastní stát či dokonce zda takováto hrdost je vůbec něco kladného. Podle mého mínění na tuto otázku nelze odpovědět dříve než si vyjasníme, za jakých podmínek se něco za důvod něčí hrdosti vůbec může považovat a za jakých podmínek má nějaký člověk vůbec právo na danou věc hrdý být.

        Zdrojem hrdosti může být pouze něco, co je hodno obdivu.Zároveň ale platí, že člověk může o takovou věc opírat svoji hrdost pouze tehdy, když je s ní nějak podstatně spjat, tj. že k ní sám přispěl nebo je alespoň ochoten ji s vlastním nasazením obnovovat či chránit. Pokud tomu tak není, pak se pouze chlubí cizím peřím, což je postoj, na který nemůže být hrdý nikdo.

        Je tedy stát jakožto instituce hoden obdivu? Jsem si zcela jist, že ano! Rychle však dodávám, že jsem si dobře vědom , co zločinů mají státy na svědomí. To však nečiní obdiv vůči tomuto výtvoru o nic méně oprávněný, neboť zrovna tak lze obdivovat lidskou inteligenci či lidskou ruku a zároveň uznat, že mají na svědomí vymyšlení a provedení snad všech zločinů co se kdy staly. Nicméně bez nich by nebylo žádného dobrého díla. A stát je jedním z nich. Je totiž zatím jedinou institucí schopnou zajistit mír postavený na jasných pravidlech a zároveň ochránit slabší před zvůlí silnějších.

        Jak se to ale má nikoliv se státem jakožto institucí nýbrž s konkrétními státy. Zde odpověď často závisí na čase. Hledíme-li do minulosti, pak některé státy jsou v některých obdobích hodny mimořádného obdivu, jiné zase zatracení a konečně je mnoho takových, u uchy nenalézáme důvody ani pro jeden z těchto krajních soudů.

        V minulosti Československa, potažmo České republiky, najdeme jak období hodná obdivu, tak období hodná zatracení. Máme tedy stavět svoji hrdost na slavných obdobích, která vytesáme do mramoru, přičemž neslavná období orwellovsky vygumujeme či „odvysvětlíme“? Nebo máme rezignovat na hrdost s poukazem na minulé hlouposti, selhání a zločiny? Ani jedno ani druhé!

         To první by bylo hanebné vůči pravdě a navíc, jak jsem již zdůraznil, člověk může být hrdý buď jen na to, o co se nějak zasloužil, což je u věcí minulosti možné jen u lidí, kteří byli „u toho, nebo na to, o co se skutečně zasloužit chce, což u činů dokonaných v minulosti nelze z principu. Hlasy, které prosazují tento přístup, jsou dnes naštěstí slabé.

        Ten druhý přístup, tj. odmítnutí sdílet hrdost na vlastní stát z důvodů jeho neslavných období či okolností jeho vzniku, znamená tragicky umocňovat dosah domnělého či skutečného zla spáchaného v minulosti, neboť se pod vlivem tohoto minulého zla člověk zříká jediné oprávněné hrdosti týkající se vlastního státu, a sice takové, která není postavena na skutečné nebo domnělé slavné minulosti, nýbrž na odhodlání nasadit se a zasadit se o dobré poměry ve státě – a to nyní a v budoucnu.

        28.říjen by proto měl být náležitě slaven, a sice jako den, kdy si připomínáme závazek, který prostě na nás naše minulost, naši předkové položili: starat se o dobré poměry v naší vlasti. Je to totiž právě tento závazek, jehož existence definuje naší národní identitu. Odmítneme-li tento závazek, pak skutečně nejsme právy být hrdí nnnna svou vlast, neboť jsme na ni rezignovali. Pokud jej však přijmeme, pak nám bude hrdost na ni připadat naprosto přirozená a zároveň na ní budeme mít právo.