Základní problém zahraniční politiky v demokracii

Bývalý německý kancléř Adenauer řekl někdy v padesátých letech, že vnitřní politika rozhoduje o tom, jak budeme žít, ale zahraniční politika rozhoduje o tom, zda vůbec přežijeme.

Tento výrok odráží fakt, že osudy zemí celého světa jsou dnes propojeny způsobem, který neměl v minulých staletích obdoby. I největší státy si dnes nemohou být jisty, že by jim jejich velikost zaručila, že násilný chaos v zahraničí spojený s přerušením obchodních cest, dodávek surovin a masami uprchlíků nebude mít závažný dopad na jejich životní úroveň, bezpečí a vnitropolitickou atmosféru. Pro menší státy a la naše země není dokonce ani hrozba naprosté devastace pocházející ze zahraničí pouhou racionální obavou, ale opakovanou historickou skutečností.

Jinými slovy – to, co děje v zahraničí je dnes pro život států rozhodující.

Na druhé straně se jen velmi malá část veřejnosti zajímá o to, co se v zahraničí děje a ještě menší část má o něm podrobný realistický obraz.

Tato skutečnost je pro demokratické země velkým rizikem.

Každá odpovědná vláda by měla v zahraničí za prvé podporovat takové uspořádání mezinárodních vztahů, které stojí na pevných pravidlech vzájemných konzultací a společného rozhodování o všech věcech, které se dotýkají všech. Za druhé by měla při jednáních a rozhodováních o konkrétních záležitostech projevovat schopnost kompromisů nutných k tomu, aby k dohodě došlo i za cenu, že ten který zájem považovaný za národní nebude uspokojen.

A konečně by každá odpovědná vláda měla mít zájem analyzovat možná nebezpečí násilného útoku proti zájmům země a být ochotna těmto nebezpečím předcházet jednak spojeneckými smlouvami a jednak i případným nasazením ozbrojených sil všude tam, kde je možno zdroj nebezpečí včas eliminovat.

Bohužel nízká úroveň znalostí zahraničních reálii ze strany voličů velmi stěžuje získání a především udržení demokratické podpory náležité zahraniční politice. To se v poslední době a nejen u nás ukazuje jako rostoucí problém.  Nicméně to neomlouvá politiky, kteří se o to ani nepokoušejí!

Příkladem takového selhání politiků je v naší zemi skutečnost, že zde neexistuje ani jeden Mr. Europe, tj. čelný politik, který by alespoň bránil naše členství v EU jak proti útokům nepřátelských politiků užívajících často naprosto absurdní tvrzení, tak uváděl na pravou míru lživá klišé z pohodlnosti, z neznalosti a i ze zlé vůle šířené sdělovacími prostředky. Ideální by ovšem bylo nejen bránit EU. Omezit se na defenzivu není nikdy perspektivní strategie v žádném konfliktu. Ideální by bylo opakovaně připomínat, jaký zázrak tento způsob soužití evropských národů zvaný EU opravdu je. 

Hlavním prospěchem pro nás nejsou peníze z fondů. Dokonce ani existence vnitřního trhu, kde naše výrobky a služby a lidé se mohou bez jakékoliv diskriminace ucházet o zákazníky napříč kontinentem.

Zdaleka největším prospěchem je, že se již po tři generace vytváří v Evropě tradice vzájemné sounáležitosti a možnost nenásilného řešení konfliktů se utvrzuje jako samozřejmost. Vyrůstají tak generace Evropanů, které již nejsou zatěžovány nenávistnými vzpomínkami předchozích generací.

Jako malý národ bychom měli dělat všechno pro to, aby se v této tradici pokračovalo. Evropa, ve které národy hledí jeden na druhého jako soka, který druhému ubírá místo na slunci, jak to bylo před oběma světovými válkami, je to poslední, co bychom si měli přát. Nejde dnes již jen o to, že by nás pohltil některý z velkých evropských států, ale že by mohla rozervanou Evropu jako celek nakonec pohltit entita zcela nepřátelská našim hodnotám.