Zase pochlebujeme králi.

(Napsáno 23.5.2010, otištěno v LN 28.52010 první den voleb)

      V nedemokratických dobách vládli králové a  jejich jménem jimi pověření hodnostáři a úředníci. Králové mohli rozhodnout tak či onak a rozkaz byl splněn bez zbytečných diskusí a byrokratických průtahů. Velmi efektivní způsob vlády. Na druhé straně králové byli někdy nedbalí a místo, aby se starali o zemi a pečlivě vybírali příslušné hodnostáře, trávili čas raději lovem, milostnými pletkami a jinou zábavou. Věci státu je totiž strašně nudily. Hodnostáře vybírali spíše podle toho, jak milé jim byly jejich lichotky než podle jejich schopností a poctivosti.  Proto nebyla nikdy nouze o davy dvořanů, kteří se předháněli ve snaze získat přízeň Jeho Milosti a v pomluvách těch druhých. Jen v dobách nutnosti tito králové u sebe snášeli hodnostáře, kteří nepochlebovali nebo kteří se dokonce odvažovali kritizovat králův život jako nemravný a zájmy země poškozující. Takoví nudní patroni a moralisté bez špetky osobního kouzla (dnes bychom řekli charismatu) končívali obvykle v nemilosti, vyhnanství nebo i na popravišti. Poddání trpící důsledky královy nedbalosti zatím tiše reptali. Někteří přímo na krále, jiní jen na úředníky s tím, že král o špatnostech úředníků určitě nic neví  a že kdyby věděl, určitě by to tak nenechal.

       Dnes čteme historické knihy popisující tato období s pocitem lítosti nad postavením tehdejších poddaných, kteří museli bezmocně přečkávat panování špatných králů, pro něž bylo osobní pohodlí a lichotky kariéristů přednější než dobro země. Dnes je tomu přeci jinak!

       Opravdu zcela jinak?

       Dnes je králem lid – mnohohlavá bytost, my všichni. Poslanci, senátoři, ministři – to jsou hodnostáři, jejichž postavení je závislé na vůli krále-lidu. Hodnostáři vědí, že pochlebování králi-lidu jejich postavení upevňuje. Rovněž shazování druhých hodnostářů, kteří se snaží lidu vetřít do přízně, je nutno stále provozovat. Charisma sice není absolutním nástrojem, ale rozhodně vydatně pomáhá v udržení se v přízni krále/lidu. Nemít charisma a ještě k tomu říkat nepříjemné věci znamená v králi vyvolávat špatné pocity. To se nedělá – to je sebevražda. Toto vše jsou závěry ověřené tisíciletími a není divu, že se jimi dvořané /politici řídí a že je zase slyšet reptání.

       Kdo to ale reptá? Reptá lid! Na koho že reptá? Na krále! Kdo je ale ten král? Králem je lid! Lid tedy reptá na lid?! Nebo na krále reptá – sám král?! Odpověď je jasná – ano!

       A jak dbalý na dobro země je tenhle dnešní král? Kolik času tráví zábavou, která dnes zahrnuje i šaškovské výstupy dvořanů,  a kolik času kontrolou účtů za tuto zábavu? Jak důkladně si všímá hospodaření různých královských statků, kam ráčil jmenovat šafáře, kteří si získali jeho přízeň při pravidelně se opakujících královských jmenováních? Ze statků přichází zboží na královskou tabuli, to ano, ale pídí se král po tom, zda dodané zboží odpovídá všem těm výdajům?

       Odpověď na tuto otázku bude dána již za několik dní, kdy je na pořadu dne zase jedno královské jmenování. Je to opravdu napínavé