Získat svět, ale ztratit duši

Otištěno v Deníku N 3.5.2022

Slovo “NATO” se dnes vyskytuje ve sdělovacích prostředcích velmi často, ale téměř nikdy s připojeným vysvětlením, co to ve skutečnosti představuje. To velmi nahrává záměru vytvořit dojem, že se jedná o nějaký vojenský superstát disponující ohromnou armádou, která je připravena okamžitě napadnout jiné země na rozkaz nějakých generálů. Na vytváření tohoto obrazu pracovala sovětská a nyní ruská propaganda na plné obrátky od počátku vzniku NATO. Jenom tak mohla líčit možný vstup Ukrajiny do NATO jako hrozbu, že uvedený superstát se rozroste o ní a získá tak výhodná nástupiště k útoku na sousedy.

Dnes nemusíme prolévat krev jako Ukrajinci, ale v této válce kromě bojiště, kde zní děla, je další bojiště, kde se nás snaží ovládnout lež. A na rozdíl od ukrajinských vojáků, kteří neví, zda se dožijí druhého dne, my tuto jistotu máme, a proto nás nic neomlouvá, pokud se nezajímáme o pravdu – která je často jen několik kliků na počítači od nás.

NATO není žádný superstát, jak se lze přesvědčit, pokud se podíváme na jeho podstatu. NATO je označení pro 30 států, které si navzájem slíbily pomoc, pokud budou napadeny. Žádnou pomoc si ale neslíbily, pokud někoho samy napadnou. Než po nich údajně napadený stát může žádat o pomoc, musí se všechny ostatní shodnout na tom, že se skutečně jedná o útok třetí strany.

Ani tak malý stát jako je Černá hora se NATO nebál, proč by se ho tedy měla bát Ruská federace s 6 000 jadernými zbraněmi? Žádný rozumný důvod pro to neexistuje.  A proč by se měla bát toho, že dosavadních 30 členských států NATO by slíbilo Ukrajině, že ji bude bránit, pokud bude napadena. V tomto případě pro to existuje velmi rozumný důvod – Ruská federace se připravovala Ukrajinu napadnout a její členství v NATO by plánovanou agresi Moskvy odvrátilo.

A jaký je pravý důvod této ruské agrese? Text, který jej vyjevuje, se objevil počátkem dubna na stránkách agentury RIA Novosti. Ta je dnes plně v rukou Kremlu, takže jí zveřejněné představy, jak „řešit“ Ukrajinu, odrážejí věrně myšlení těch, kdo agresi zahájili a kdo ji podporují.

Pro potřebu tohoto článku uveďme některé deklarované plány:

Název „Ukrajina“ si zřejmě nemůže ponechat žádný plně denacifikovaný státní útvar na území osvobozeném od nacistického režimu.

Denacifikace bude nevyhnutelně deukrajinizací – odmítnutím rozsáhlé umělé etnické složky sebeidentifikace obyvatelstva území historického Maloruska (ruské označení pro historické území Ukrajiny pozn. překladatele) a Novoruska, kterou zahájily již sovětské orgány. Umělý etnocentrismus jako nástroj komunistické velmoci nezůstal po pádu komunismu osiřelý. V této služební funkci ji převzala jiná velmoc (moc nad státy) – velmoc Západu. Je třeba ji vrátit do jejích přirozených hranic a zbavit ji politických funkcí.

Na rozdíl například od Gruzie a pobaltských států je Ukrajina, jak ukázala historie, nemožná jako národní stát a pokusy o „vybudování“ takového státu nevyhnutelně vedou k nacismu. Ukrajinství je umělá protiruská konstrukce bez vlastního civilizačního obsahu, podřízená cizí a vzdálené civilizaci.

Debanderizace sama o sobě k denacifikaci stačit nebude – banderovský živel je pouze performerem a zástěnou, zástěrkou pro evropský projekt nacistické Ukrajiny, takže denacifikace Ukrajiny je zároveň její nevyhnutelnou deevropeizací.

Již z této krátké ukázky je zřejmé, že podle autora platí: pokud se někdo cítí jako Ukrajinec, pak je nacistou, tj. zlým člověkem. A pokud dokonce brání svoji zemi se zbraní v ruce, pak je nacistickým banditou.

Cílem agrese tedy je, aby Ukrajinci jako národ přestali existovat.

Jak nazvat takový cíl. Nenapadá mě jiný termín než genocida národa navzdory tomu, že současné právní definice genocidy v textu navrhovanou kombinaci teroru a „převýchovy“ nezahrnují. Pokud státní tisková agentura zveřejní něco takového do celého světa jako něco myslitelného, pak by to měl být budíček nejen pro nás Evropany. Je to odrazen myšlení, které nyní v Rusku dominuje.

K úplnému obrazu celé hrůzy, se kterou je svět konfrontován, je bohužel nutno ještě připojit skutečnost, jakým způsobem na sebe samé pohlíží značná část samotných Rusů. V jejích očích je naopak ruská národní identita něco posvátného – je to dokonce takové dobro, že má potenciál spasit svět. Toto populární sebezbožštění v situaci, kdy vlastní země není v ani jednom oboru zdrojem, vzorem nebo inspirací pro ostatní obyvatele světa, automaticky vyvolává potřebu v někom spatřovat démonické nepřátele, kteří můžou za to, že se nám Rusům nedaří. Tradičním nepřítelem jsme my – západní civilizace. To všechno autor uvedeného textu připomíná: kromě genocidního záští vůči Ukrajině předvádí jak spasitelské ruské sebezbožštění, tak nás Evropany označuje za zlo. Za někoho, kdo chce Rusko zničit.

Proč ale proboha považoval Kreml za vhodné odhalit naplno onen šeredný svět myšlenek, které daly do pohybu všechny ty tanky a rakety zabíjející v zemi, která se necítila být Ruskem – a právě proto.  

Kreml musel být šokován nejen tím, jaký odpor Ukrajina klade, ale i odezvou Západu.

Za prvé tím, že Západ začal Ukrajině pomáhat, aniž by k tomu byl zavázán nějakou smlouvou.

Za druhé tím, že se na to vůbec zmohl. Vždyť lidé Západu mají přeci být morálně degenerováni – honící se za pohodlím a rozkošemi, toužící po klidu a levném plynu, lidé bez ochoty přinášet oběti pro nějaké vyšší věci. A jejich vedoucí politici se přeci musí podřizovat těmto přáním degenerovaných mas-voličů, což je základní pravidlo liberálních demokracií a příčinou jejich úpadku

Myslím si, že tenhle šok z toho, jak zlý úmysl narazil, vyvolal v táboře agresora potřebu vyslovit proti Ukrajině a Západu alespoň jakousi kletbu v podobě onoho textu.

Nesporná podpora agrese mezi obyvateli Ruska je projevem toho, že mnoho Rusů si váží ruského impéria více než lidské podstaty a důstojnosti své i ostatních lidí. Nebo dokonce spatřují jediný zdroj svojí důstojnosti v tom, že jsou občany velkého státu, kterého se všichni bojí. To je skutečná mravní propast, ve které lidé odhazují svoji lidskost a její nároky, aby za to získali pocit, že alespoň něco znamenají. Neochota konfrontovat se se zločiny páchanými vlastním státem je toho přímým důsledkem. V křesťanském slovníku se tento děj popisuje slovy „získat svět, ale ztratit duši“.

Jedná se samozřejmě o univerzální pokušení a nikdo by si neměl být jist, že by mu odolal, kdyby se mu nabízelo v takové podobě a takové intenzitě, s jakou se vlivem historie dnes nabízí Rusům.

My lidé Západu dnes čelíme pokušení zbavit se každodenního napětí a nejistoty, jaké nároky na nás budou kladeny zítra a pozítří. V mnohých z nás je toto napětí zvyšováno vnitřním konfliktem: Na jedné straně nechceme, aby zlo vyhrálo a že tudíž je nutno Ukrajinu účinně podporovat, na druhé straně na nás doléhají obavy z možné eskalace i dopadů na životní úroveň.

Naším úkolem je odolat tomuto pokušení zbavit se tohoto každodenního napětí tím, že bychom přestali Ukrajinu účinně podporovat a slevili v tlaku na agresora. Nejedná se pouze o to, abychom se vyhnuli hanbě nového Mnichova. Jedná se o to, abychom se vyhnuli pošetilosti nového Mnichova.