Život osamělého člověka

Život osamělého člověka v krajině bez lidí by se na první pohled mohl jevit jako naplnění ideálu svobody. Jen pomysleme - naprostá svoboda projevu nedosažitelná v naší současné společnosti. V ní nám za naše slova sice nehrozí vězení, ale jsme vydáni na pospas projevům nesouhlasu s našimi slovy, zesměšnění a možná i nadávek od druhých lidí. Osamělému člověku nic takového nehrozí. Svoboda pohybu – nikdo mu nemůže bránit jít, kam se mu zachce. Žádné ploty, žádné hranice a – žádné semafory a dopravní značky napadne nás. Pomyšlení na semafory nás ale ihned probudí ze snění do reality a nahlédneme prázdnotu života osamělého člověka. Ano může si říkat, co chce, ale nemá komu, bez čehož řeč ztrácí smysl. Nemá ve skutečnosti svobodu říkat lidem, co si myslí, protože druzí lidé neexistují.  Může se sice pohybovat  kam chce, ale jenom krajinou bez lidí – bez jejich sídel, bez jejich výtvorů a bez možnosti se s někým setkat. Je nutno připustit, že pobyt v takové krajině by se pro mnoho lidí z naší hektické civilizace jevil jako vytoužený odpočinek. Ale jenom proto, že žijí uprostřed druhých lidí a jenom na čas.

Pro lidi bylo odedávna přirozené žít ve skupině a mnoho tisíc let už většinou žijí společně i s lidmi, kteří nejsou ani jejich vzdálení příbuzní. Nebylo třeba žádné zvláštní inteligence k poznání, že tento způsob života poskytuje zásadně lepší podmínky pro život než osamělá existence. Spolupracující skupina lidí dokáže zvládat věci, které by jednajíce jako jednotlivci nikdy nedokázali. Především při získávání potravy, ochrany před přírodními živly a před nepřátelskými skupinami.

Život ve velké skupině ale postavil lidi před nové problémy.

Za prvé k jakékoliv i minimální koordinaci činností je zapotřebí, aby někdo či někteří veleli a druzí je poslouchali. Muselo se tedy rozhodnout, kdo všechno a jak bude rozhodovat o tom, kdo bude velet.

Za druhé bylo třeba zajistit vnitřní mír, resp. zvolit způsob, jak řešit spory mezi členy skupiny tak, aby skupina nebyla rozvrácena vnitřním násilím.

Univerzálním řešením obou problémů bylo vytvoření organizovaných společenství – států. Historie předvedla široké spektrum jejich konkrétních podob  - přesto je lze zhruba roztřídit do dvou typů. Absolutistických monarchií a demokratických států.  Demokratických uspořádání byla ovšem menšina a před 20. stoletím se s demokratickou formou vlády setkáváme jen výjimečně. Měli bychom si ale uvědomit, že rozdíl mezi nimi byl pouze ve způsobu výběru vládců, a nikoliv v tom, že by občané demokratických společenství nemuseli svoje vládce poslouchat. Musejí poslouchat i ty vládce, pro které nehlasovali, a dodržovat i ta jejich rozhodnutí, se kterými nesouhlasí.  Bez ochoty poslouchat a dodržovat schválená pravidla by se vnitřní mír zhroutil. Tato ochota je projevem loajality k danému společenství/státu.  Malá menšina lidí, kteří se chovají, jakoby státu nebylo a druhým lidem ubližují, je zavírána do vězení nebo dokonce usmrcována.

Vytvoření států bezesporu ukončilo na velkých územích stav násilné anarchie a zajistilo jejich obyvatelům vítanou úroveň bezpečí před hrozbami napadení druhými spoluobčany. Co ale nevyřešilo bylo násilí mezi samotnými státy.  Chaotické násilí člověka proti člověku, tj. anarchii na mikroúrovni,  vystřídala anarchie na makroúrovni. Proti tomuto typu anarchie se hledal lék v podobě sdružování států do aliancí, které měly odstrašit ostatní státy od útoku. Aliance však byly podnětem k vytvoření protialiancí, které měly naopak odstrašit tu první alianci od útoku. Permanentní napětí a nedůvěra mezi státy pak vedly k tomu, že zaútočit na druhé státy v době, kdy se z různých příčin jevily oslabené, se považovalo za nejjistější způsob obrany a zajištění vlastní bezpečnosti. Opakující se války mezi státy se odehrávaly na celém světě a Evropa nebyla výjimkou. Války v Evropě neustávaly ani v dobách, kdy  byla napadána z východu agresivní osmanskou říší.[1].

Ani 19.století vnímané v Evropě jako období triumfující racionality a postupující demokratizace nepřineslo v tomto směru žádnou změnu. Naopak – hospodářský a technický pokrok vedly k vytváření armád nikdy předtím nevídaných velikostí a jejich vyzbrojování stále ničivějšími zbraněmi. Tak tomu bylo i v závěru onoho století a počátkem 20.století. Horečné zbrojení doprovázely i pokusy diplomatickým jednáním zmírnit rostoucí napětí mezi státy, ale nikam nevedly. Takže muselo dojít ke strašné tragédii.

V roce 1914 byla Evropa ze všech možných hledisek na bezkonkurenční špici celého světa. Co se týče hospodářské a vojenské síly, úrovni vzdělanosti, rozšířeného blahobytu a bezpochyby i v zajištění svobod a práv obyčejných lidí se s ní mohly alespoň srovnávat pouze USA. Žádný vnější nepřítel neměl sebemenší šanci ani ohrozit bezpečnost Evropanů ani jim zamezit zlepšovat kvalitu jejich života.  

Avšak místo toho, aby Evropané tohoto požehnání využili ve prospěch svůj i ostatního světa, vrhli se jeden na druhého jako smyslu zbavení. Před zraky celého světa páchala Evropa sebevraždu – všechnu svoji vyspělost proměnila v nástroj sebezničení. Evropa dosáhla i dalšího tentokrát negativního světového prvenství - počtem vojáků vrhajících se proti sobě i mírou jejich utrpení. Válka trvala přes čtyři roky, ale její následky měly mít mnohem delší trvání. Věru prorocká se ukázala slova britského ministra zahraničí pronesená v předvečer vyhlášení války 3.srpna 1914: „Po celé Evropě zhasínají světla a za našich životů se už nerozsvítí“.  V Rusku se ještě během války moci chopili komunisté a s jejich nelidským pokusem předělat člověka se musel svět krvavě potýkat dalších sedmdesát let. Mír uzavřený v roce 1919 byl mnohými lidmi vnímán jako založený na pomstě a tak vytvořil úrodnou půdu pro jejich snění o odplatě. Mír též vytvořil několik nových států na východ od Německa, přičemž vztahy mezi nimi lze právem označit jako studené nepřátelství čekající na příhodnou chvíli k přechodu k otevřenému konfliktu. Je pravda, že se předáci vítězných mocností  dohodli na vytvoření Společnosti národů- mezinárodní organizaci, která měla napříště řešit konflikty mezi státy a zabránit jejich eskalaci. Avšak proti původnímu návrhu Spojených států, aby Společnost měla efektivní moc případný mír mezi rozhádanými státy vynutit, se postavily všechny ostatní země jakožto nepřijatelnému omezení jejich suverenity. Tím pádem se Společnost stala v podstatě fórem pro setkávání diplomatů a jejich řečnění. Další podstatnou chybou bylo, že nedošlo k žádné hospodářské integraci ve smyslu nezvratného odbourání překážek vzájemného obchodování. Tato chyba se vymstila v okamžiku hospodářského otřesu na konci dvacátých let, na který evropské státy reagovaly protekcionismem, tj. omezováním dovozu z druhých zemí v zájmu ochrany domácích výrobců a vyrovnanosti platební bilance. Tyto kroky krizi prohloubily a prodloužily, což jenom nahrávalo extrémistickým silám.  A třetí osudovou chybou pak byla neexistence jakýchkoliv iniciativ snažících se o usmíření mezi řadovými obyvateli jednotlivých států především těmi, kdož ještě včera na sebe stříleli. Už se sice nestřílelo, ale vzájemná nevraživost a obavy z těch druhých za hranicemi se nezměnila. Zkrátka – místo mostů k vzájemné nedůvěry překlenutí se budovaly Maginotovy linie! 

Samostatným nešťastným – a možná rozhodujícím – faktorem bylo, že se Spojené státy po roce 1919 z Evropy stáhly. Americký Senát neschválil účast USA ve Společnosti národů. V zájmu historické spravedlnosti je třeba ale říci, že pro vstup byla většina amerického Senátu: Výsledek byl 49 hlasů pro (28 republikánů, 21 demokratů), 35 proti (12 republikánů, 23 demokratů). Potřebné dvoutřetinové většiny (pro smlouvu s výhradami) ale nebylo dosaženo (o 7 hlasů, neboť presence byla 84), a senát Spojených států severoamerických tedy zamítl versailleskou mírovou smlouvu a účast ve Společnosti národů. Evropa se svými hlubokými ranami a bez skutečného vzájemného smíření svých národů zůstala ponechána sama sobě. Rozpad aliance mocností, které porazily Německo a vytvořily nové uspořádání Evropy, bylo jasným signálem, že toto uspořádání již není touto aliancí garantováno.

A tento signál nebyl přeslechnut. Velmi dobře jej slyšel Adolf Hitler, který přijal za svůj obraz světa, kde jsou národy ve stálém boji o místo na slunci a kde nerozhodují nějaké ideály spravedlnosti, ale nelítostná síla. Pocit nespravedlivého míru sdílený značnou částí Němců Hitlerovi propůjčil během posledních voleb Výmarské republiky patřičnou volební sílu k tomu, aby se dostal k moci a mohl zahájit přípravu na něco, co ale nebylo jenom další kolo odvěkých válek mezi státy.  Pád Evropy do temnot započatý první světovou válkou totiž pokračoval. Zatímco v první světové proti sobě stály státy vázané – byť již rozdílnou měrou – dědictvím západní křesťanské civilizace, na konci třicátých let už tomu bylo zcela jinak. Nacionálně socialistické Německo představovalo vědomé odvrhnutí křesťanské civilizace považované za něco, co svým důrazem na hodnotu jednotlivého člověka podlamovalo schopnost národů hájit a rozšiřovat svoje místo pod sluncem. V nacistickém Německu byl na boha povýšen národ a služba tomuto bohu za smysl lidského života. A pokud nějaký jiný národ nějakým způsobem stál v cestě německému národu, pak naopak nic nemělo stát v cestě k jeho likvidaci. Druhá světová válka se zapsala do vědomí Evropanů nejen duněním zbraní a zničenými městy, ale především předtím neznámou hrůzou - vyhlazovacími tábory. Po jejím skončení se proto mohlo mnohým lidem zdát, že teď už se jistě Evropané poučili a založí zcela nové vztahy mezi sebou, které napříště bratrovražedné krveprolití vyloučí. Předchozí dějiny ale pro takový optimismus neposkytovaly žádný důvod. Naštěstí na rozdíl od období pro první světové nezůstala v tom tentokrát Evropa sama. Do jejího osudu zasáhly dvě vnější mocnosti – jedna svými pozitivními činy a druhá jako stále hrozící možnost záhuby, která nutila evropské národy k rozumu.

Tou první byly Spojené státy, které se z Evropy tentokrát nestáhly. Přítomnost jejich vojsk měla hned dva blahodárné účinky. Za prvé zabránila Sovětskému svazu zahrnout západní Evropu do komunistického impéria a v dalších dekádách tak umožnila jejím národům se svobodně rozvíjet a sjednat si zcela nové vzájemné vztahy. Za druhé stejně důležité bylo, že díky americkým divizím odpadl důvod mít strach ze znovuobnovení síly Německa a tedy jakýkoliv důvod pro nějaký opětovný pokus o jeho sražení k zemi. Tak se otevřela cesta ke smíření, bez něhož je jakýkoliv mír pouze příměřím.

Prozřetelnost zařídila, že v čele evropských národů byli tehdy mužové mimořádných lidských kvalit, kteří nejenže měli vůli dosáhnout smíření, ale i moudrost založit toto smíření na pevných základech. Uvědomovali si jasně, že jen takové uspořádání vztahů, které přinese prosperitu, bude mít v očích obyvatel legitimitu. Proto založili Evropské hospodářské společenství s cílem postupně vytvořit jeden společný trh, na kterém budou napříště soutěžit jednotlivé podniky či podnikatelé v tom, jak nejlépe uspokojit lidské potřeby, a nikoliv státy, resp. příslušné politické establišmenty s jejich mocenskými ambicemi a potřebou si naklonit ty či ony podnikatele nebo skupiny obyvatel pomocí dotací a ochranářskými opatřeními.  Za druhé věděli velmi dobře, že v každém společenství svobodných lidí vznikají vzájemné střety a rozpory – pouze v totalitních státech, kde jsou lidé jakoby zaživa pohřbeni, žádné rozpory nevznikají. Z tohoto důvodu založili společná fóra a pravidla jejich rozhodování, ve kterých se měly napříště vzájemné rozpory řešit tak, aby – obrazně ale i doslova řečeno – neeskalovaly do válečných zákopů.

Výsledkem byl takový růst blahobytu obyčejných lidí, že se to mnoha pozorovatelům jevilo jako zázrak.

Jedna česká lidová moudrost nám ale připomíná, že dobré časy nemusí nutně znamenat trvalou lidskou spokojenost – tato moudrost připomíná, že dobré bydlo může lidi klidně pálit místo toho, aby je uklidňovalo. Hrozbu pro pokračování příznivého vývoje představovala rovněž další lidská vlastnost: považovat fungující a dobré věci za samozřejmost, která se nepočítá, ale nedobré či obtížné věci za určující pro posouzení toho, zda je doba dobrá nebo zlá. A protože mizení překážek bránících pohybu zboží znamenalo pro mnohé lidi nepříjemnou nutnost změnit způsob života, existoval vždy určitý rezervoár nespokojenosti, který se nabízel demagogům k využití. A podceňovat nelze ani vliv vzpomínek velkého počtu lidí na vzájemné boje.

Naštěstí ovlivňovala vývoj v Evropě ještě jedna zahraniční mocnost: Sovětský svaz. Ten se tyčil nad východní hranicí Evropských společenství jako obrovský Tyranosaurus Rex a v rozhodující části veřejnosti západních států vytvářel pocit sounáležitosti s jejich sousedy, který v posledku umožnil řešit vzájemné rozpory kompromisem.