Znamení Vánoc.

(otištěno 19.12.2015 v MFD s vynecháním tučně vyznačených slov)

V atmosféře rozjitřené příchodem velkého množství lidí z muslimského světa zaznívají hlasy, často z nečekaných stran, o ohrožení naší evropské křesťanské civilizace. Mnozí řečnicí sice slovo
"křesťanská" vynechávají, ale přesto zdůrazňují podstatnou odlišnost Evropy od světa formovaného islámem. Ačkoliv je tedy tato odlišnost denně přetřásána, těžko se běžný konzument sdělovacích prostředků dozví, v čem vlastně jsou základy Evropy odlišné. Jedná-li se vskutku o základy, pak by se o nich přeci mělo mluvit a psát!

Přitom právě blížící se Vánoce jsou velmi vhodnou příležitostí tyto základy připomenout. Vánoce jsou totiž oslavou události, která je vskutku jedním z pilířů, na kterých je Evropa postavena:
Stvořitel všeho se stal člověkem. A nejen to - stal se jím obyčejným lidským způsobem! Narodil se lidské matce tak, jak se narodili všichni lidé - jako miminko. Jako bezbranný tvoreček odkázaný na lidskou péči. Žádné přistání dospělého supermana z kosmu ve zlatém oblaku za strašného hřmění a ječení trub
otřásajících celou zeměkoulí, nýbrž obyčejný porod v zapadákovu tehdejšího světa. Bytost, z jejíž vůle povstalo všechno, se rozhodla prožít lidský život se všemi jeho omezeními a se vším jeho utrpením. Zakoušet nejen hlad, žízeň a vyčerpání, ale i strach a hrůzu z konce - z oné obrovské tsunami nicoty, která se blíží ke všem lidem a kterou se tolik z nás snaží nevnímat. To už se ale týká druhé zakládající události Evropy - Velikonoc -  a proto zatím zůstaňme u Vánoc.

Bůh nepřišel na svět, aby si obohatil zážitky nevšedním dobrodružstvím pobytu v lidském těle, ale aby nám lidem sdělil něco, na co bychom sami nemohli nikdy přijít a co je dodnes tolika lidem zcela nepochopitelné. A co je horší - ještě více lidem to není nepochopitelné jenom proto, že o tom ani neslyšeli. I u nás v Evropě je těchto lidí zřejmě většina! Jakou zprávu nám tedy Bůh sdělil?  Teologové mi jistě odpustí, dopustím-li
se žurnalistické zkratky. Ta Zpráva zní takto:

Bůh není osamělá bytost, která nemá nikoho rovného, s nímž by mohla mít nějaký vztah, ale společenství tří osob ve vzájemném vztahu, který je Láskou. Proto zpráva, že Bůh je Láska není prázdná sentimentální fráze, ale nejpřesnější vyjádření jeho podstaty.

Ale to není vůbec všechno. Vy lidé jste schopni mít stejný vzájemný vztah, jaký vládne v Bohu. A protože jste toho schopni, přestaňte se konečně ponižovat a zahazovat zabýváním se škodlivými a absurdními činnostmi! Neopakujte znovu a znovu to, čeho se dopustili vaši předkové! Oni chtěli být jako Bůh, ale chtěli
být pouze stejně mocní jako Bůh a nikoliv milující jako Bůh! 

Nestvořil jsem vás proto, abyste byli loutkami či otroky všemožných bohů, ale abyste měli
svobodu stát se mými přáteli! Snažte se o to a vaše budoucnost překoná veškerá
vaše očekávání!

Byla to tato Zpráva a byli to ti lidé, kteří ji brali větší či menším měrou vskutku vážně, co formovalo během staletí Evropu a co je příčinou, že se obyčejný člověk v Evropě přes všechny dějinné hrůzy těšil a stále ještě těší postavení, které jinde nemělo obdoby.  Bylo a je tomu tak proto, že i když se pobyt Boha jakožto člověka na Zemi postupně neodvratně ztrácel v minulosti, uvedl do chodu něco trvalého. Uvedená zpráva totiž přímo provokovala lidi k tomu, aby si znovu a znovu kladli určité otázky a hledali na ně odpovědi:
Jak je možné, aby někdo byl zároveň skutečným Bohem a skutečným člověkem? Jaký je vztah mezi vůlí Boží a vůlí člověka? Proč existuje zlo? Jak Bůh řídí svět?  Jaký typ vlády odpovídá Boží vůli?  Jak duch ovládá hmotu?  Atd., atd. Znovu a znovu lidem unikalo definitivní porozumění a vysvětlení a to je stále nutilo a nutí dodnes hledat alespoň trochu lepší porozumění.

Bylo to toto neustálé tázání, které nakonec přivedlo lidi k odpovědím, z nichž se zrodily například myšlenky rovnosti lidí a právo lidí svobodně nejen posuzovat činnost mocných, ale dokonce si vybírat, kdo jim bude vládnout. I idea rozdílu mezi záležitostmi posvátnými a záležitostmi civilními, tj. oddělení církve od státu, je čistě evropská.  Hlavní primát má ale Evropa v tom, že jenom v ní se nakonec - i když procesem velmi tragickým - rozšířilo  klíčové poznání: že nutnou podmínkou pro to jak brát Zprávu vážně, je respektování
duchovní svobody člověka ze strany všech ostatních lidí. Duchovní svoboda znamená, že mohu na rozdíl od ostatních lidí odmítnout se klanět bohům či idejím, kterým se klanějí oni. Jinými slovy - skutečnost, že druzí lidé něco vzývají či uznávají jako dobro, krásu, spravedlnost, rozumnost, atd. neznamená, že jsem i já povinen to jako takové uznat. Bez alespoň částečného respektování duchovní svobody by ono kladení otázek a hledání odpovědí nebyly vůbec možné.

A právě duchovní svoboda již v údajně temném středověku umožnila Evropanům naplno využít dědictví antického řeckého světa v jiných civilizacích odsouzeného neplodně ležet v archiváliích a vytvořit naší vědu, kterou nakonec převzal celý ostatní svět a díky níž se může těšit mj. i tomu, že může Evropě dnes konkurovat po stránce hospodářské a mocenské.

Duchovní svoboda není žádná samozřejmost. Sám Bůh osobně musel přijít na svět, aby lidi na ni upozornil. Je na nás, zda jí zachováme. Vánoce budiž připomínkou, že nám v tom Bůh pomůže, ale musíme se sami snažit. Víc než dosud! Prvním krokem k tomu je, že budeme onu Zprávu šířit.